Milé sestry bratři, žalm 116. Je krásná píseň, plná hlubokých citů a hraničních zkušeností. Tento žalm končí voláním „Haleluja“. Toto zvolání má hluboký význam. Znamená: Chvalte Hospodina. A tímto slovem je určeno i zařazení žalmu v knize žalmů. Stejným způsobem končí i žalmy 111. Až 118. Jsou to oslavné žalmy. Vyzývají k chvále Hospodina za jeho mocné činy, především za vyvedení z Egypta. Narážku na tento skutek najdeme i v našem žalmu: „Ty jsi mi rozvázal pouta.“
Srovnáme-li tento žalm s druhými „oslavnými“, zjistíme, že má jednu zvláštnost. Ty zbývající žalmy jsou zpěvem širšího společenství, ale náš žalm je zpěvem jednoho člověka. V popředí žalmu je žalmistův osobní příběh. Je to vlastně jeho osobní vyznání, o zpověď, kterou napsal poté, co se v životě dostal až na samé dno a zakusil, jaké to je, když vám někdo pomůže odrazit se od tohoto dna. Z této osobní zkušenosti prýští žalmistova chvála, jeho hlasité „Haleluja.“
„Hospodina miluji.“ Žalmista ani na okamžik nezaváhá a jde rovnou k věci. Možná, že ve svém vztahu k Bohu neměl vždycky takhle jasno, ačkoliv židovský Zákon jednoznačně přikazoval: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou duší.“ (Dt 6,5) Ve chvíli, kdy žalmista zažil strmý pád a nový vzestup, tak si uvědomil svůj vztah k Hospodinu s novou intenzitou. Proto vyznává: „Hospodina miluji“. On jej miluje ne proto, že to vyžaduje Zákon. Láska k Bohu tryská z jeho srdce zcela svobodně a dobrovolně, jako důsledek toho, co s Hospodinem prožil. Možná, že nás zaskočí jeho přílišnou vřelostí, někdy máme k takovým výlevům i nedůvěru. Ale všimněme si, že žalmista se ve svých citech nijak nepitvá a řekne to jedinou prostou větou: „Hospodina miluji.“ A dál už pokračuje ne o sobě, nerozebírá vlastní city, ale mluví právě o Hospodinu, o jeho lásce, o tom, co pro něj Bůh učinil. V jeho lásce k Bohu je nejen cit, ale i rozum.
Ta žalmistova láska k Bohu má zcela konkrétní důvod. Miluje Hospodina, protože Hospodin slyší jeho hlas a jeho prosby. Nezacpává si uši před jeho vzdechy, není otráven věčným naříkáním, ale věnuje mu pozornost. Slyší jeho pěkně zformulované, vybroušené modlitby, ale také útržkovité, těžko vyslovované, všelijak nedořečené a koktavé. Sám se přibližuje, aby je slyšel, podobně jako lékař, když se sklání nad nemocným, aby zaslechl jeho sotva slyšitelné šeptání. A právě za toto naslouchající sklonění je žalmista nesmírně vděčný. Odtud vyrůstá jeho láska. Ví, že takto může volat kdykoliv, po celý svůj život a že mu Bůh bude vždycky naslouchat, i když jeho rty třeba už nebudou mít sílu správně artikulovat. Když Bůh naslouchá našim modlitbám, v našich srdcích sílí pouto lásky k němu. Je to modlitba, která je základem našeho lásky plného vztahu s Bohem.
Žalmistovy prosby a nářky byly silně určeny situací, v jaké se nacházel. Z jeho slov vyčteme, že takřka hleděl smrti do tváře. Cítil se spoután smrtelnou úzkostí. Při pohledu na svůj život už neviděl nic jiného než soužení a strasti. Do také situace jej mohla přivést těžká nemoc, ztráta blízkého člověka, ohrožení nepřáteli, nebo blížící se smrt. Co přesně to bylo, nevíme. Pro naše pochopení žalmu to však není důležité.
Podstatné je to, že i v této situaci žalmista pamatoval na to, že není sám, že může prosit o Boží pomoc a sílu. I když se ocitneme na pokraji sil a cítíme se vyčerpaní, můžeme se, podobně jako žalmista, dovolávat Boží milosti. Můžeme prosit Boha o pomoc a záchranu. Pro sebe i pro druhé. A to naše volání můžeme opírat právě o žalmistovo svědectví: „Hospodin je milostivý, spravedlivý, náš Bůh se slitovává.“ Bůh nenechá člověka, který k němu volá, bez odezvy.
Záchrana, kterou žalmista okusil, byla pravděpodobně záchrana před smrtí. „Ubránils mne před smrtí….“ Hospodin zabránil jeho pádu do naprosté beznaděje a nicoty. Bez Božího zásahu by mu zbyly jen slzy.
Nejde tu však jen o fyzickou záchranu. Žalmista zakusit také uzdravení své duše. Nezřídka totiž dochází k tomu, že své tělesné trápení negativně promítáme do našeho duchovního života, do vztahu k Bohu. Když se člověk ocitne v tíživé situaci, začne často zpytovat sám sebe, kde udělal chybu, zda se nějak neprovinil, zda jej Bůh za něco netrestá. A v některých případech se tyto problémy promítnou i do mezilidských vztahů. I mezi svými bližními člověk někdy hledá viníky svých trápení, anebo má pocit, že mu jeho nejbližší nerozumějí, že mu neposkytují podporu, kterou potřebuje, anebo se naopak starají někdy až příliš. I náš žalmista už přestal důvěřovat lidem kolem sebe i sám sobě: „Ukvapeně jsem si říkal: Každý člověk je lhář.“ Nabyl dojmu, že se nemže spolehnout na jiného člověka, ani sám na sebe.
Ale on zakusil záchranu i v této oblasti. Proto si říká: „Může opět odpočinout, moje duše.“ Oním odpočinutím tady není míněna jen vnitřní vyrovnanost a pokoj od všech sžíravých myšlenek. To „odpočinutí“ má v biblickém kontextu hlubší, specificky náboženský význam. V židovském Zákoně je ustanoven sedmý den jako den odpočinku a je zdůvodněn tím, že Hospodin v šesti dnech stvořil svět a sedmého dne odpočinul. Sedmý den je proto požehnaný a oddělený jako svatý. Izraelci v něm mají odpočinout od své běžné práce a připomínat si, kdo vlastně jsou a komu vděčí za svůj život v zaslíbené zemi. Mají si připomínat, že jsou dobrým Božím stvořením a že žijí ve svobodě díky vyvedení z egyptského otroctví. V kontextu příběhu Izraele to znamená, že se žalmista může opět postavit před Boží tvář a odpočinou od svého duchovního strádání, výčitek, vin a pochybností. Dostalo se mu ujištění, že jej Bůh nepřestal milovat jako své dobré stvoření, že také on patří k lidu uvedenému do života ve svobodě. Znovu se může radovat z Boží blízkosti.
Ve své písni se žalmista věnuje i otázce vděčnosti: Jak se mám odvděčit Hospodinu, že se mne tolikrát zastal.“ Pisatel žalmu si uvědomuje, že celý jeho život je provázen Boží věrností. Ta se projevuje i v takových momentech, které mnohdy pokládáme za samozřejmost. Např. v tom, že se ráno probudíme, že máme kolem sebe své blízké, své rodiny nebo přátele, že se nám podaří udělat dobrou věc nebo říci správné slovo ve správnou chvíli. Za to všechno se chce žalmista Bohu odvděčit. A nejvhodnějším způsobem jsou slova díkůvzdání: Zvednu kalich spásy a budu vzývat Hospodinovo jméno. Tobě obětuji oběť díků v nádvořích Hospodinova domu…“ Žalmista neděkuje jen ve svých soukromých modlitbách. Ve skrytu svého srdce, ale také na veřejnosti, nejspíše při společné bohoslužbě v jeruzalémském chrámě. Zde před svědky pronáší svou děkovnou modlitbu. Stejně i pro nás je vhodnou chvílí, kdy můžeme projevit svou vděčnost, každá bohoslužba,
kdy můžeme projevovat svou vděčnost. Ale to neplatí jen v prostoru církve. Prostorem pro odpověď na Boží lásku má být celý náš život. Můžeme děkovat nejen modlitbami, ale také svými postoji a pomocí potřebným. Snad právě tímto směrem míří žalmistovo opakované prohlášení: „Svoje sliby Hospodinu splním před veškerým jeho lidem.“
Sestry a bratři, žalm 116. Je jedním z příkladů, jak může vypadat osobní vyznání věřícího člověka, který ve svém životě zakusil Boží slitování a je za ně vděčný. Jak by vypadala naše vlastní píseň, která je naším osobním vyznáním Bohu? Byla by plná nářků a proseb? Anebo by spíše převažovala chvála a díkůvzdání? Zaznělo by v ní také silné vyznání lásky k Bohu?
Boží pomoc lidem je tak různorodá, jako potřeby lidí. Každý máme svou osobitou zkušenost víry a Božího příklonu. A proto i naše osobní žalmy, tedy pohledy naší víry na náš život, by jistě vyzněly odlišně. Někdo by plakal a volal o pomoc podobně jako náš žalmista, jiný by se radoval, další by vyznával své viny, jiný by zas svěřoval starosti o své blízké. V těch našich různorodých výpovědích by však pravděpodobně bylo jedno společné. Na rozdíl od žalmisty bychom totiž již mohli napsat, že odpočinutí své duše nacházíme v Ježíši Kristu. V něm k nám Hospodin sklonil nejen své ucho, ale také svá ústa a své ruce. V něm nám naslouchá, skrze něj k nám promlouvá a jeho probodenýma rukama z nás snímá naše viny. To všechno, co nám Kristus přinesl svým životem a smrtí, je důvodem k naší vděčnosti a oslavě. Amen