Misie a naše sbory
(Jindřich Halama – 2013)
Obnovená Jednota bratrská vznikla jako intenzivně misijní společenství. O dějinách a příbězích misie Moravanů jsou napsány spousty knih a nebudu se pokoušet ani vám o tom vyprávět, ani k tomu něco přidat. Chci se zamyslet nad tím, co znamená misie a jak se nás týká dnes a v našich sborech.
Je misie nutně součástí života zdravé církve, nebo platí, že se od ní má v dnešním postmoderním světě upustit, protože misionařit je násilí na druhých lidech, odlišných názorech, kulturách, vírách…?
Své úvahy nad tímto tématem jsem uspořádal do pěti bodů.
1. Proč se zabývat misií?
Otázku, jestli se zabývat misií, nechám stranou jako neodůvodněnou. Misie, poslání křesťanské církve, patří k základním důrazům novozákonní zvěsti. Misijní poslání patří k existenci křesťanské církve – získávat učedníky je závěrečné vybídnutí Matoušova evangelia.
Rozvoj křesťanství ve světě během 20. století je zajímavý. V Africe křesťanů přibylo z 10% na 45%, v Asii ze 16 na 22, v Evropě z 95 na 75 procent. Odhady náboženských sociologů předpokládají, že za dvacet let budou nejsilnějším proudem křesťanství (přes 44 procent) letniční církve, katolíků bude asi třetina a zbytek protestanti a pravoslavní. Světová misie je zřejmě mnohem úspěšnější než uchovávání dědictví takzvaně křesťanského světa. V každém případě se dá říci, že evangelium se dnes káže po celém světě.
(Jiřina Kubíková. Křesťanská misie v 16.-18. století. Brno : Luboš Marek, 2001.)
Tím se můžeme vrátit k otázce, proč misie. Zdá se, že jedním spolehlivým důvodem, proč se začneme o misii zajímat, je úbytek členů. Je nás méně a méně, měli bychom rozpoutat misijní kampaň. Přiznejme si, že nás to napadne, ale zároveň dobře víme, že je to špatně. Misionařit, aby nás bylo víc, je tragedie, o které mluví Ježíš (Mt 23,15 – obcházíte zemi i moře, abyste získali novověrce). Tedy misií se nezajišťuje přežití existujících společenství – na to je činnost, které se odjakživa říkalo nábor.
Proč misie – jde tedy o získání druhých pro pravdu? To už je slovo do pranice. O pravdu tu přece jde. Ježíš přišel, aby vydal svědectví pravdě – a k tomu poslal i své učedníky. Jde ovšem o pravdu Boží – a tady bych si dovolil připomenout jedno lidové úsloví – rčení, že někdo je na pravdě Boží. Totiž ti, kdo svá svědectví už dokonali. A my, kdo jsme tady, ještě nejsme na pravdě Boží – na což rádi zapomínáme a jednáme, jako bychom byli, totiž jako bychom mohli ostatní naučit, jaká je Boží pravda pro ně. A pokoušíme se získávat lidi pro naši pravdu, čímž jsme zase tam, kde byli farizeové a po nich křesťané všeho druhu. Někde v pozadí je hříšné přesvědčení, že kdyby všichni byli jako my, byl by svět o mnoho lepším místem k životu.
Snaha předělat ostatní, aby byli jako my, je sice lepší než ostatní zotročit a zneužívat v přesvědčení, že jako my nikdy nebudou (i to křesťané dělali), ale právě tady bychom mohli oprávněně uvažovat, nakolik je to nemravné – nakolik jde o manipulaci s druhými, o pýchu, ve které nebereme vážně nikoho, než sami sebe – a naše měřítko pokládáme za Boží měřítko.
Tak do třetice – proč misie? Protože máme něco, co dává životu smysl, co mu pomáhá, co ho naplňuje – a stojí za to se tím pochlubit, doporučit to. To by mohlo být ono. Když to pomáhá nám, proč by to nepomohlo i druhým? Tohle, zdá se, nejnaléhavěji prožívají ti zmínění letniční a charismatičtí křesťané – a sdílejí svou zkušenost intenzivně a dost úspěšně. My na nich vidíme především chyby, stejně jako oni na nás, což by nás mohlo svádět k optimismu, neboť chybami se člověk učí. Jenomže aby se mohl učit, musí vidět chyby na sobě, ne na druhých – takže jsme se zatím celkem nic nenaučili, k tomu bude nutné najít prostor k rozhovoru.
2. Není misijní doba pryč a dnes je správné zříci se misie?
Tohle je myšlenka, která se objevila v posledních desetiletích. Až do poloviny 20. století byl v církvích prakticky všeobecně zakořeněn názor, že všichni, kdo se nestanou křesťany, spějí do záhuby. Proto byla misie naléhavým úkolem – jedině obrácením na křesťanství mohou být zachráněni, jinak jsou ztraceni. Tento postoj, nazývaný exkluzivismus, se začal měnit ve druhé polovině století. Nejprve se objevil názor, že všechno dobré, co se ve světě děje, je konec konců od Boha a tedy ti, kdo prakticky žijí ve shodě s přikázáními, jsou vlastně anonymní křesťané – ani o tom nemusí vědět, a mohou se pokládat třeba za buddhisty (inkluzivismus). Svým způsobem sem patří i rozhodnutí některých církví zanechat misie mezi židy – věříme ve stejného Boha, nechme tedy na něm posouzení.
Konečně se objevil postoj, nazývaný pluralismus – který říká: vždyť možná všichni jdeme ke stejnému cíli, jenže každý jinou cestou. Takže misie není potřebná, jde o to, aby naše cesty byly dobré cesty a Bůh, ať mu říkáme jakkoli, nás přijme.
Tak se od koloniálních misií, kde se evangelium vyváželo zároveň jako kulturní jev a lidé byli nuceni přijímat evropské zvyky, oblékání, jména a mravy, dospělo ke globalizaci, kdy se zvyky, oblékání a mravy vyvážejí už bez evangelia. Evangelium, díky Bohu, mezitím zakořenilo ve všech světadílech a nachází svou podobu v různých kulturách. Ne už ve spojení s řeckou filosofií, ale třeba s buddhistickým myšlením.
(Pavel Hošek. Na cestě k dialogu. Křesťanská víra v pluralitě náboženství. Praha : Návrat domů 2005.)
Představa, že by bylo možné, aby lidé jiné víry došli spásy, se zdá biblicky podezřelá – Lukáš říká jasně, že není jiná cesta ke spáse než Ježíš Kristus (Sk 4,12). O to se opírá řada hnutí a teologií, které se drží exkluzivismu. Na druhé straně je zřejmé, že spasení je darem milosti – a tedy něčím, co sice můžeme zakusit, ale nemůžeme to po lidsku prozkoumat, rozebrat a zase složit a naučit se to ovládat. Spasení zůstává tajemstvím, kterému mohu rozumět jen sám pro sebe, o kterém mohu a mám svědčit – ale nemohu o něm rozhodovat (ani o svém, natož o spasení jiných). Důsledek? Nemůžeme s určitostí říci, že spasen nebude nikdo než křesťané, ale nemůžeme s určitostí říci, že budou spaseni i jiní. Tvrzení, že všechna náboženství jsou cestami ke stejnému cíli, je stejně nepodložené, jako tvrzení, že takovými cestami nejsou. My prostě nevíme, protože to je věc Boží.
Bratr Pavel Černý vydal pře pár lety práci o misii, ve které zdůrazňuje evangelikální postoj a uzavírá ji slovy: „I dál zní otázky, zda Kristovo dílo je jedinečné nebo relativní, zda je zde jedna cesta spásy nebo pluralita soteriologií a zda je měřítkem naší etiky Boží království nebo jakýsi konsensus nad etikami různých náboženství a ideologií.“ (Pavel Černý. Kristovo dílo spásy jako základ a imperativ misie: aktivity Světové rady církví. Brno : L. Marek, 2006, 249n)
S tím souvisí i důraz na poslední soud a věčný trest (peklo), který P. Černému chybí v ekumenických dokumentech. Potřebujeme jako křesťané jistotu, že je jedna jediná cesta spásy a žádná jiná být nemůže? Nestačila by jistota, že cesta za Ježíšem Kristem je cestou spásy – a ostatní nechat Pánu Bohu? Co by to znamenalo pro misii? Myslím, že to nijak nezmenšuje význam křesťanského svědectví. Ježíš Kristus je základem naší cesty, naší víry, na něm stojí náš život a podívejte, jaký život to je (dost hrozné, že by zrovna můj život měl být příkladem křesťanství, že? – ale tak to je, jeden každý z našich životů je příkladem). Jak je to s muslimy, hinduisty, jehovisty, scientisty a co já vím? Poručeno Pánu Bohu, my jdeme cestou s Kristem a nedovedeme si představit nic lepšího. A tohoto svědectví se zříci nemůžeme, to bychom přece lhali. Křesťanská existence je svědecká existence.
3. Jak máme svědčit?
To, co jsem teď řekl, by ukazovalo na svědectví životem, praxí. Žijme řádně, jak říká apoštol, a ostatní se ukáže. To do značné míry odpovídá židovskému postoji k misii. Být dobrým židem – to je cíl. Pokud to někoho osloví, dobře, ale není to hlavní záměr. Určitě je možné a dobré konat praktickou službu, pomáhat, kde je třeba a nelámat si hlavu, jestli naše konání bude mít správný vyznavačský výklad. Pokud o nás druzí zjistí, že jsme křesťané, ono už jim to něco řekne (také se to dost shoduje s postoji staré Jednoty pře Bílou horou).
Jenomže zmíněný konec Matoušova evangelia mluví o kázání evangelia a učení – svědectví evangelia se děje také slovem. Pavel Hošek ve své knize předkládá analýzu dialogu jako cesty, jak svědčit o naší víře. Dialog ovšem předpokládá na prvním místě otevřenost a naslouchání. Ne připravit si projev a vysypat to na druhé jako já tady na vás, ale pozorně naslouchat a snažit se pochopit. To neznamená něco zamlčovat, nechávat si pro sebe. Když k tomu dojde, je třeba pokusit se sdělit i ty stránky našeho života víry, které mohou být obtížně pochopitelné. Příkladem může být Pavel v Aténách – mohl vědět, že se vzkříšením narazí, ale bez něj by evangelium nebylo evangeliem – tak narazil. Někdy je důležité mít odvahu narazit. Nemáme se ptát – co tomu řeknou lidé (i když není na škodu s jejich reakcí počítat), ale ptejme se, v čem je naše služba tady a teď, co je třeba říci.
Dialog, který je opravdu rozhovorem, se zároveň stává příležitostí k sebepoznání. Není nic divného na tom, že teprve když zkusím někomu vysvětlit, proč a jak věřím, přijdu na mnohé i sám pro sebe, objevím nové pohledy, nebo zjistím, že o tomhle jsem nikdy pořádně nepřemýšlel…
V rozhovoru se také učíme pokoře, protože pozorným nasloucháním a poctivým zkoumáním objevujeme pořád víc věcí, kterým nerozumíme. Naše takzvaně křesťanská civilizace dlouho zastávala názor, že křesťané znají univerzální pravdu, všemu rozumějí a jsou nositeli zvěsti, kterou má přijmout celé lidstvo. Ta představa jednoho jediného správného světového názoru se nám nakonec vymstila, když nás dusili tím takzvaně vědeckým. Že bychom měli patent na výklad světa je omyl a evidentně nerozumíme jiným, dokonce ani tehdy, když se snažíme rozumět. Jako nekřesťan nerozumí příběhu Ježíšovu a nechápe vzkříšení (oni to nechápali ani učedníci), tak křesťan nerozumí příběhu buddhistů, hinduistů, muslimů… (smysl to dává jen ve víře).
Dobře, řeknete, ale není to zmatenost? Přece víme, komu věříme. Ano, to víme, ale nevíme přesně, komu věří jiní. Představa, že my jim můžeme rozumět lépe, než si oni rozumějí sami, že máme univerzální a bezchybný klíč na určování všeho, není projev pevné víry, ale nezdravé pýchy – apoštol nám připomíná, že poznáváme zčásti.
4. Jak tedy svědčit o své víře
Tady vyjdu s prominutím od konkurence. Totiž od katolického dokumentu. Pozvat současnou společnost k životu z víry. Dopis francouzským katolíkům. Francouzská biskupská konference. Česky vyšlo v Kostelním Vydří (Karmelitánské nakladatelství) 2003.
Je to dokument z roku 1996, který se snaží zvažovat, jak má dnešní církev svědčit o své víře a „hlásat evangelium Kristovo jako sílu, která dává životu smysl“ (s. 12).
Tento dokument jmenuje tři základní úkoly, které jsou před námi:
a) porozumět naší situaci. Naše situace se mění velmi dramaticky a rychle. To není třeba dokazovat, stačí se zamyslet, jaký byl náš svět před dvaceti lety. Důležitý důsledek těchto změn je, že to, co donedávna stačilo udržovat, je dnes třeba nově utvářet. Staré dobré formy sborového života se dostávají do úzkých a my zjišťujeme, že by to zřejmě chtělo přistoupit k věci nějak jinak. Ne náhodou se ty charismatické a letniční skupiny prosazují stylem, který může připomínat tu televizní soutěž, tam rockový koncert. Nemusí se nám to líbit, ale přemýšlet o tom můžeme – a třeba přijít na něco, co se ukáže jako srozumitelné a zajímavé pro nové lidi.
b) jít k jádru víry (bedlivě zkoumat o co v naší víře jde). Evangelium je zvěst o Bohu zjeveném v Ježíši Kristu. Víra je vztah, který naplňuje život smyslem a svědeckým úkolem církve je tento vztah zveřejňovat. To znamená, že víra není jenom poznání Boží milosti k nám, ale také účast na Božím jednání v tomto světě. Naše víra je nutně spojena s určitým způsobem života. Ne snad s nějakým mravním kodexem, ale jsou určité věci, které jsou s evangeliem v rozporu – a jiné, které k němu nějak patří.
c) vytvářet církev, která nabízí víru (raději evangelicky zve na cestu, nabízení bych nechal supermarketům) To je spojeno se společenstvím – bytí v Kristu je bytí s bratry a sestrami ve víře. To nám nemusí nikdo říkat, o tom bychom právě my evangelíci měli něco vědět. Dejž to Pán Bůh. Připadá mi poměrně často, že v tom shonu úkolů a povinností na sebe nemáme čas, že se přátelsky míjíme, neobtěžujeme se navzájem svými osobními problémy – a pak se v nich osaměle topíme.
Klasická trojice pojmů, charakterizujících život církve - leiturgia, diakonia, martyria –tedy bohoslužba, služba bližním a svědectví, je prověřeným nedělitelným celkem. Kterákoliv část oddělena od druhých degeneruje. Bohoslužba bez diakonie a svědectví se stává kultem, v němž Hospodin nemá zalíbení. Služba bližním bez bohoslužby a svědectví uvázne v rutině a samospravedlnosti, nebo skončí vyčerpáním a rezignací. A svědectví bez služby Bohu a bližním budou jen slova, slova, slova…
5. co tedy dělat?
Křesťanská existence je svědecká existence. Tím, že jsme poznali evangelium, jsme byli postaveni na cestu s posláním, latinsky misií. Jak máme toto poslání uskutečňovat? Máme se lišit od okolí? Čím? Být hodnější, obětavější, radostnější…
Řekl bych s klasikem: tudy cesta nevede. Pokud bychom se soustředili na to jací máme být, budeme ostatní leda štvát. Máme protestovat a kárat a volat k nápravě? Máme se pravidelně připomínat a házet lidem letáčky do pošty jako jehovisti, máme se snažit pořádat kulturní akce ve sborech, aby si lidé všimli, že tu jsme? Máme využívat zvláštní příležitosti – křty, svatby, pohřby – k misijním snahám? Každý z těch vyjmenovaných způsobů a ještě spousta nezmíněných může být násilný a tudíž být nemravnou misií. Ale každý z nich může mít někdy své oprávnění. Poznat, kdy, co a jak máme konat, k tomu potřebujeme moudrost a odvahu.
Co je jisté, že má-li naše svědectví k něčemu být, nesmějí být náš život a naše víra oddělenými záležitostmi. Věříme-li evangeliu, které nám sděluje, že lidská existence je obklopena a nesena bezpodmínečnou Boží láskou, kterou nic nemůže zpochybnit, promítne se to do našeho života, do našeho společenství, do našeho postoje ke druhým. Nejmladší generace je dnes odchována obrazovkami, takže dá na to, co vidí. A když uvidí naši víru, snad se přes ni dostane k tomu, komu věříme.