5Neboj se, já budu s tebou.
Milé sestry a bratři, když otevřete naše Hesla, uvidíte, že pro dnešní neděli bylo vylosováno heslo, které se stalo základem našeho dnešního společného rozvažování. Je to slovo, které by nám mělo posloužit jako poučení a povzbuzení, i pro náš sbor. Je to vzácné Boží slovo tlumočené prorokem Izaiášem Izraeli. Božímu lidu.
Možná, že jste si také všimli, že v nadpisu této neděle stojí „Neděle pro Izrael“.
Izrael, Bůh vládne. Je to jméno, které dal Hospodin jednomu z praotců tohoto národa, Jákobovi. Určitě Vás pak také asi napadne otázka: „Jak je to možné, že si Bůh vybral mezi všemi národy právě Izrael, že právě tomuto národu dal taková vzácná zaslíbení a nakonec z jeho středu dal vyjít i Spasiteli tohoto světa? Čím výjimečným byl Izrael v rodině tehdejších národů a států? Víme, že už jeho praotec Abram, kočovný nomád, pastevec, směl slyšet a vírou si přivlastnit slovo Hospodinovo, slibující, že jeho potomstvo bude rozmnoženo v celý národ. Čím byl Izrael v Egyptě? Nebyli to jen otroci, bezprávní, využívaní záměrně kdekým, a přece směli slyšet a vírou si přivlastnit Hospodinovo slovo o tom, že právě tomuto zotročenému lidu bude dána vlastní země, ve které bude moci svobodně žít v Boží péči?
Čím byl Izrael? Nic jiného než malý národ vedle mocných říší Asyrské, Egyptské a Babylonské a dalších. A právě jenom on směl slyšet a vírou přijmout slovo Hospodinovo: Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, neboj se,
já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Copak neměl Bůh na vybranou jiné, větší národy, mocnější, s vyspělou kulturou, že pohlédl právě na Izrael? Sestry a bratři, zcela určitě měl. Byly tu jiné říše a přece Boží vyvolení padlo právě na ten malý národ egyptských zajatců, na národ často nesvorný, nevěrný, který bylo nutno trestat, kárat, volat k pokání.
A přece jen slyšíme, že tento národ je v očích Hospodinových tak drahý a vzácný. Bůh si jej zamiloval, Bůh jej zvelebil. Proč? Co ho k tomu vedlo? Vezměme třeba jen dobu, v níž vystoupil prorok Izaiáš. Nebyla Izraeli nijak příznivá. V blízkém sousedství nezadržitelně rostla moc Asura, moc Babylona. A bylo nutné počítat s tím, že dříve nebo později se Izrael stane obětí jeho mocenské rozpínavosti. Je tedy reálné a vůbec rozumné tvrzení o vyvolení Izraele? Není to jen nějaké bláznovství? Je Bůh tak mocným Pánem dějin, že se všechny ty mocné říše podrobí jeho vůli?
Sestry a bratři, vidíme a víme, že mnohé z toho, co se zdá jako bláznovství, jako utopie, se nakonec stává Boží slávou. Boží slávou, která byla zjevena na nepočetném národě uprostřed nepřátelského světa. Ne velká říše, ale právě na tom malém národě je skutečně vidět Boží moc a sláva. A tak to také Bůh svému lidu nechává skrze proroka Izaiáš zvěstovat. Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Neboj se, neboť já s tebou jsem!“
Hospodin si vyvolil svůj lid, aby byla zjevena jeho sláva. A tento Boží lid zůstává Božím lidem za všech okolností. V každém čase, v jakémkoliv počtu. A ze smlouvy starého lidu se toto povolání přenáší i na lid smlouvy nové. Na tu stejně nepočetnou hrstku těch, kteří v poslušné víře přijali Boží zaslíbení o spáse v Ježíši Kristu. Kdysi byl vyvolen ten malý, nepatrný národ, Izraelský lid, a spojen v jedno společenství Hospodinovým vysvoboditelským dílem. Tak usoudil Hospodin a vstoupil tímto svým činem nejen do dějin Izraele, ale i celého světa.
A stejně vstupuje Hospodin jako svrchovaný Bůh a pán do našeho světa, aby i tady na sebe vzal úlohu vykupitele z otroctví hříchu, zla, ze všech lidských těžkostí.
Je to akt Boží lásky, když se rozhodl vejít s člověkem do obecenství spásy, zavázal se svou věrností. Neboj se! Neboj se můj lide. Malý, nečetný, rozptýlený, chatrný. Já o tobě vím a chci s tebou zůstat! Jsi v mé ruce, v mé péči. Znám tě, i kdys byl roztroušen po celém světě. Vždyť jsem tě vykoupil. Pro sebe, pro nikoho jiného.
Boží lid existuje ve světě stále, existuje z Boží vůle. Není organizací vybudovanou podle lidských, pozemských, právních, kulturních nebo politických řádů. Je to lid povolaný, vyvolený, i když putuje tímto světem stejně jako všichni ostatní lidé. A přiznejme si, že ta pouť není lehká. „Ne křesťanem být není snadná věc,“ tak zpíváme v jedné naší písni a z vlastní zkušenosti víme, že tomu tak skutečně je. Ale nad tím obtížným putováním, jehož nesnadnost je znásobena lidskou nestatečností, nedůvěrou a lehkomyslností, je slovo Božího zaslíbení. Neboj se! Já jsem s tebou! Jsi můj! Nikdo tě nemůže vytrhnout z mé ruky, jestliže se mne ty sám dobrovolně nezřekneš.
Hospodin i tady, mezi námi v dnešní době, naplňuje u svého vyvoleného lidu to jméno Izrael, Bůh vládne. I ten nový, novozákonní Boží lid je podobný starému Izraeli. Má jeho přednosti i nectnosti. Stejně jako on je lidem hříšným. Je malý, chudý, v očích světa mnoho neznamená. Je poutníkem a lidé na něj někdy pohlíží jako na zpozdilce doufajícího v něco neskutečného. Ale přesto má tento lid bohatství Boží milosti. Má zaslíbení Boží péče a ochrany. Je lidem, v němž se zjevuje Boží sláva. I přes jeho bídu a poblouznění. A snad právě proto nad tímto nepatrným lidem. Aby vyvýšenost Boží moci byla Boží a ne z nás. Z lidí.
Sestry a bratři. Naše vykoupení není skutečně z nás, z naší vůle, z našich skutků, ale je tady z moci samého Boha. On si nás zamiloval, On se k nám sklonil a odpustil nám. A my smíme, ba co víc, musíme, vždycky na tuto milost spoléhat. A věřte, že ona nezklame. I kdyby nás zklamalo všechno ostatní, Bůh nikoliv. A tak i pro nás, Boží lid nové smlouvy, platí: „ Já, já jsem Hospodin, a žádného není kromě mne, Spasitele! (Iz 43,11) Hospodin je náš štít i pavéza. Náš osvoboditel. Skála naší spásy v zármutku i soužení. Náš prapor a útočiště naše. Pochválen budiž Hospodin, Pán světa! Čím bychom byli bez něho? Čím bychom byli bez jistoty, která z něho vychází? I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník.“ (Iz 54,10)
Sestry a bratři, Bůh si svůj lid vyvolil nejen tenkrát v Izraeli. Ale jeho dílo pokračuje, on si volí a povolává následovníky i dnes. V Pánu Ježíši Kristu, svém jednorozeném Synu, se přibližuje k člověku a říká: „Hle, nabízím ti své spasení! Přicházím k tobě a pro tebe. Chci tě zachovat. Když čteš dnešní noviny, sleduješ televizi nebo internet a děsí tě hrůza hříchu, lidská bolest a zklamání, když jsi na dně, já jsem tvé spasení. Nejsem s tebou a nepomáhám ti jen chvíli, jen třeba v nějaké těžké situaci, abych tě postavil znovu na nohy, ale já jsem tady pro tebe navždy. Vždycky se můžeš ke mně utíkat, obracet. Jsi můj! A já chci, abys mi náležel. Proto jsem připravil cestu, proto jsem obětoval svého Syna. Já tě miluji a chci, abys byl můj.
Zklameme, sestry a bratři, tuto trvalou Boží věrnost? Budeme se bát, i když víme, že Bůh je neustále s námi? Sestry a bratři, přijdou chvíle nejistoty, chvíle slabosti, možná i nedověry. Přijdou chvíle, kdy podlehneme výsměchu tohoto světa, když se raději stáhneme do sebe, kdy budeme poukazovat, že je všechno marné. Přijdou chvíle, kdy se nám zdá, že je všechno ztracené a naše malost a slabost nepřemůže běh a názory tohoto světa. To všechno je lidské a Bůh s tím ve své lásce počítá.
A právě v takových chvílích k nám Hospodin promlouvá svým mocným potěšením. „Můj jsi ty! Půjdeš li přes vody, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se. Já jsem tvůj Bůh.“ Co se může vyrovnat té jistotě, že jsme Božím vlastnictvím? I při té naší chatrnosti, při naší dezerci. Právě v tom je Boží sláva. On o nás stojí, on má o nás strach, ať jsme, jací jsme.
A toto vědomí nás nevede k nějaké pýše, že my jsme vyvolení, že jsme něco víc než ti ostatní a protože věříme, je nám připraven nějaký lepší osud. Vědomí Boží lásky nás vede k pokání. K pokoře: „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? (Ž 8,5) A Bůh pamatuje! Nezapomínejme na to. Nikdy. A neodmítejme Boží věrnost svou nevěrností. Věřme mu, věřme jeho slovu. Po mnoho tisíc let má Bůh svůj lid na této zemi a bude mít. Zachová si jej. Třeba i proti naší vůli i celého světa. To nikdo nezmění. Nezáleží na počtu, nezáleží na kvalitě, ale záleží na otevřenosti našeho srdce, zda dokážeme přijmout jeho lásku a milosrdenství. Amen