Petr pozdvihl hlasu svého a promluvil k nim.
A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povlával ke spáse.
Sk 2, 14a, 47b
Sestry a bratři, minulou neděli jsme si připomínali Svatodušní svátky. Svátky, které nějak vymizely z běžného kalendáře, ale ani věřící lidé, si je nějak významněji nepřipomínají. Jo, vánoce, nebo aspoň velikonoce, ale svatodušní svátky? A přece je to událost, která významně zasáhla do života Ježíšových učedníků a zasahuje vždy výrazně i do života církve a sborů v dnešní době. Kéž i do sboru našeho.
Nejednou se jako křesťané v církvi zamýšlíme a připomínáme si, nebo lépe řečeno opakujeme si, co vlastně znamenalo a znamená seslání Ducha svatého. Jak vypadala a má vypadat církev, která je k životu vyvolána působením Ducha svatého. Dílo Ducha svatého dnes a v našem prostředí nelze chápat jako mohutné hnutí, provázené nevídanými jevy. A přece vidíme a pozorujeme, jak Duch svatý pracuje na jednotlivých lidských srdcích. Potichu, ale výrazně. Někomu je to málo a snaží se organizovat a nutit ho k výraznějším a teatrálním projevům. On nepotřebuje žádná divadelní představení, kde mnoho lidí podléhá jen atmosféře, a když ta pomine, zůstane jen vzpomínka, nebo ani to ne. On nepotřebuje svoji moc dokládat roztodivnými zázraky a uvádět tak lidi v úžas. To Duch Boží nechce a nepotřebuje, tak jako to nepotřeboval v době svého působení Pán Ježíš.
A přece vidíme, jak Boží Duch pracuje a v jaké šíři pracuje. On proměňuje lidské srdce v novém, duchovním zrození, a co víc, vede člověka od mrtvé víry k víře živé, od slov k činům, od teorie k praxi. Letniční evangelium nám ukazuje a zdůrazňuje, že nestačí jen znát biblickou událost, mít jakési vědomí o tom, že Bůh tehdy osvědčil, jakým způsobem proměnil srdce ustrašených učedníků. Nelze jenom vědět, že probudil víru v srdcích třítisícového zástupu – to všechno by bylo málo. Je zapotřebí mnohem víc. Ono je totiž potřeba, abychom tuto znalost proměnili v čin.
Přesto se ještě podívejme do jeruzalémského chrámu a zopakujme si, co se tam vlastně stalo. V chrámě jsou shromážděny tisíce lidí, jako o každých židovských svátcích. A nejsou to jen obyvatelé Jeruzaléma, ale mnoho poutníků z nejrůznějších koutů království, ale i z diaspory v cizině. Nejsou tam jen prostí lidé, ale i představitelé židovského národa, kněží, farizeové, chrámoví služebníci, prostě elita židovského národa. A téměř nikdo z nich neví, co se vlastně stalo v malé síni přiléhající k chrámovým prostorám.
Právě zde se shromáždil na modlitbách hlouček lidí, bývalých Ježíšových učedníků se svými přáteli. A právě tento hlouček, ne elitu a davy v jeruzalémském chrámu, ale tento hlouček si vyvolil Bůh, aby se stal nositelem jeho slova spásy, aby se stali služebníky jeho království. Hlouček bez významných osobností společenského a náboženského života. A přesto si je Bůh povolává, aby jim svěřil poslání.
A nejen, že je povolává, ale hned je také k tomuto poslání vyzbrojuje. V letničním daru Ducha svatého přijali moc k realizování slov Pána Ježíše ve vlastních životech, přijali zmocnění nést radostné poselství o Kristu celému světu. To už nejsou jednotlivci, jeden odtud, druhý odjinud. Přijatá moc je spojuje v církev. Je to církev. Obnovený Boží lid. A tak vidíme Petra, který vystupuje z toho hloučku dosud neznámých a nebojácně promlouvá k těm, kteří byli kolem shromážděni.
To bylo překvapení. Petr, do té doby bázlivý, opatrný, opatrný až tak, že svého mistra v domnělém okamžiku svého ohrožení v nádvoří veleknězově ze strachu zapřel. Je to tentýž Petr nesoucí ve svém srdci tíhu výčitek svědomí, který vydává najednou beze všeho strachu svědectví o Ježíši.
Sestry a bratři, kdo mu v této chvíli k tomu dal sílu? Kdo mu pomohl překonat strach, rozpaky? Kdo mu dal výmluvnost? Sám to hned prozrazuje, protože si to uvědomuje, on to vlastně jistě ví: „Bůh v Duchu svatém“.
Ve svém kázání to připomíná slovy proroka Joéle: „Sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení“. A tady, sestry a bratři, hned narazíme na problém, který může být a bývá příčinou nesprávného porozumění této události. Nesmí nás zaleknout to spojení slov „v prorockém vytržení.“ A případný nesouhlas ním nás nesmí svést ke zpochybňování celé svatodušní události. „Mluvit v prorockém vytržení“ je užito ve významu „vydávání svědectví“. A právě Petr se v této chvíli stává takovým prorokem, svědkem, který se nestydí za evangelium, nestydí se za Krista. Nebojí se vyznat svou víru a volat k ní i ty druhé a tím otevřít něco z budoucnosti, výhled do budoucna a tím ukázat naději pro každého člověka.
„Muži Izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vtrhl jej z bolesti smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci.“
Sestry a bratři, k takovým neslýchaným slovům vede dosud bázlivého učedníka odvaha víry, oživená Duchem svatým. Není to příklad i pro nás? Výzva k plnění našeho křesťanského poslání? Protože čím nás chce mít náš Pán na tomto světě? Chce nás mít svědky. Svědky pravdy evangelia. A jako tenkrát, i dnes nám k tomu dává sílu a zmocnění. V Duchu svatém, aby v nás oživil i ty znalosti a biblické vědomosti k evangelijní praxi a křesťanským činům. Ježíš nechce, aby se nám křesťanství stalo dobře placeným povoláním, diskusním klubem o teoriích náboženství, ale ohniskem nového života víry, která je pak nejkrásnějším naplněním našeho svědeckého úkolu. A Duch svatý k tomu dává dary, výzbroj i předpoklady.
Sestry a bratři, dílo Ducha svatého je živé, jako je živý on sám. A my v závěru této kapitoly čteme: „A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.“ Je to pravda i dnes? Působí mezi námi ještě dnes Duch svatý, který by nechal rozhořet mnohá srdce vírou v Ježíše Krista, jeho spasitelné dílo? Nám se zdá, že opak je pravdou.! Že nás křesťanů ubývá. Odcházejí ti, kterým je Boží slovo mrtvým slovem, nebo podle jejich představ snůškou teorií, neuskutečnitelných představ, nebo bláznivým spoléháním na něco, co není vidět, co je neuchopitelné a proto i bláznivé a pro jejich život nepotřebné. Z našeho obecenství odcházejí ti, kdo se bojí většinového názoru dnešního světa, jsou všelijak opatrní.
A na druhé stran vidíme, jak Duch svatý probouzí další. Vždyť tím nejlepším důkazem je skutečnost, že tu ještě jsme, že existují sbory a církve. Ať malé a chatrné. Stále jsou tu svědci, které Boží Duch uvádí v pravé poznání evangelia a zmocňuje je ke svědectví. A mnohdy to jsou lidé, od nichž bychom nic takového ani nečekali. I dnes je Duch svatý při práci. Jde jen o to, nechat se jím zmocnit. Nechat se jím vést. Dnešní církev a každý její člen má nést pochodeň víry v hluboké tmě nevěry a lhostejnosti. A po jejich boku nestojí nikdo menší, než sám jejich Pán v moci Ducha svatého. A je to on, který otvírá lidská srdce, kteří jsou tím naším svědeckým slovem zasaženi a probudí se k novému životu.
Sestry a bratři, je pravdou, že mnozí z těch, kteří s námi sedávali v těchto lavicích se ztratili. Mnozí z nich se stali nevěrnými. Ale stále jsou tady ti, kteří zůstali, kteří jsou věrní Pánu a svému poslání. Věřím tomu, že dáváme prostor Duchu svatému a věříme, že i nadále bude mnohé probouzet, zmocňovat a vodit. Že oživí evangelium zvěstované v našem sboru, k duchovnímu prospěchu všech, kteří otevřou své srdce a nebudou se mu bránit. Prostorem Ducha svatého je také církev, obecenství věřících. Važme si darů, které jsou v ní udíleny ve Slovu, svátostech a společenství, usilujme, abychom v ní rostli v toho, který je naše hlava, Pána Ježíše. Duch svatý nás k tomu povede a zmocní ke každému dobrému dílu. Bohu ke cti, nám ku prospěchu a na svědectví těm, kteří jsou kolem nás. Amen.