7Pověz mi ty, kterého tolik miluji, kde budeš pást, kde necháš odpočívat stáda za poledne! Proč musím být jako zahalená poběhlice při stádech tvých druhů?
8„Jestliže to sama nevíš, nejkrásnější z žen, vyjdi po šlépějích stád a kůzlátka svá pas u pastýřských kolib.“
Milý sbore,
„čeho oči neviděly, srdce neželí.“ Ale dívka, která k nám mluví z našeho dnešního čtení a ze základu dnešního kázání, ta viděla. Ta okusila! Ta prožila něco jedinečného, velkolepého, nezapomenutelného. Něco, po čem její srdce nepřestává toužit: „Král mě uvedl do svých komnat.“ A její srdce i ústa přetékají chválou tohoto zážitku: „Tvé laskání je lepší než víno. Příjemně voní tvé oleje, nejčistší olej – tvé jméno.“ Vzácná vína a drahocenné vonné oleje a masti byly starým Orientálcům měřítkem hodnot.
Nezvedejte proto, prosím, na tuto dívku varovný prst a neobviňujte ji z požitkářství; nějak přece musela vyjádřit, jak na ni zapůsobilo seznámení s Králem. Naše čtení a náš text však zastihují tuto dívku – mimochodem: není to ledajaká dívka, je to „nejkrásnější z žen“; Miss World či Miss Universe, absolutní královna krásy – nuže náš text zastihuje tuto dívku ve chvíli, kdy okamžiky strávené v Králových komnatách už patří minulosti. Naše královna krásy se ocitla sama. A tu teprve až do hlubin svého nitra prožívá, čím pro ni byl a je Král.
I s námi tomu bývá tak. Pravou cenu toho nebo onoho si plně uvědomíme teprve tehdy, když to postrádáme, když už to nemáme. Cenu matčiny a otcovy lásky, když rodiče odejdou.
„Na troskách svých snů poznáš jednou sama,
že pravdu měla drahá máma.“
Pravou cenu svobody si plně uvědomíme, když upadneme do otroctví, cenu přátelství v nepřátelském prostředí.
Proto to toužebné volání, kterým začíná Píseň písní: „Kéž políbí mne polibkem svých úst!“ Je to touha po lásce uprostřed nevlídného prostředí. Z textu se dovídáme, že na naši královnu krásy koukají skrz prsty. „To že je nějaká královna krásy?“ pozastavují se nad ní jeruzalémské dcery. „Vždyť je černá! Je barevná!“ I vlastní bratři této dívky jsou jí nepřáteli. Čteme tu něco o hněvu, kterým se na ni rozzlobili. „Po kom ta holka stále fňuká? Marš dělat něco užitečného, hlídat vinice, plašit ptáky…
Jak mohou pochopit, co se odehrává v její duši! Jak mohou pochopit, že se zalíbila Králi proto, že On nehledí na barvu její pleti, na to, co je před očima, ale na to, co je v srdci? Jak mohou pochopit, že mu může být drahá? „Jsem černá a přece půvabná. Snad jsem na pohled méněcenná, ale jsem jako stany Kédarců, jako stanové houně Šalamounovy; ty jsou také zčernalé sluncem a deštěm, ale uvnitř skrývají veliké bohatství; tak i já ve svém nitru nosím velikou lásku a touhu po tom, kterého tolik miluji.“
Poznala jsi už sestro, poznal jsi už bratře, o co tu jde? Jsi šťastná a jsi šťastný, jestliže můžeš říci: To je příběh o Pánu Ježíši a o mé duši. Já jsem poznala jeho lásku, já jsem poznal jeho jméno. Uvedl mne do svých komnat. Vzal mne do svého soukromí. „Mistře, kde bydlíš?“, tak se ptali ti, kteří chtěli, aby Ježíš vešel do jejich života. „Pojďte a pohleďte“, pozval je Ježíš a od té chvíle jim začal ukazovat své nesmírné poklady. To prožila i dívka z našeho příběhu: „Už bez něho nemohu být. Lidé se proto nade mnou pozastavují. Jevím se jim jako méněcenná. Ano, mí nejbližší mi brání v mé lásce, nemohou ji pochopit. Dělej raději to či ono, ale ať to k něčemu je. Co je z toho tvého hledění kamsi za kýmsi, kdo je možná jen projekcí tvé fantazie.
Ne, koho neuvedl Král Ježíš Kristus do svých pokojů, ten nemůže pochopit ustavičnou touhu věrného křesťana. Znovu a znovu se opakuje v Písni písní toužebné hledání Milého. Jeho nepřítomnost je jako vichřice. Svíčku zhasíná, vatru rozněcuje. Křesťan, jehož víra, láska a naděje je pouhým plamenem svíčky, pouhým blikátkem, zhasne, jakmile se mu Pán Ježíš ztratí z doslechu. Zhasne mimo dosah svých zbožných rodičů, mimo dosah domovského sboru. Křesťan, jehož celé srdce vzplanulo požárem lásky k Pánu Ježíši, se nepřítomností svého Krále rozněcuje k toužebnému a usilovnému hledání. Proto prosí spolu s Miss Universe našeho textu: „Pověz mi ty, kterého tolik miluji, kde paseš. Kde dáváš odpočinutí za poledne?“
V našich sborech vládne nuda a prázdnota. Hledá se diagnóza, příčina tohoto stavu. Je jednoduchá: nejsme tam, kde pase Ježíš Kristus. Není nudy a prázdnoty ve sboru tam, kde pase Ježíš Kristus. Všimněte si toho zvláštního povzdechu, který dívka z našeho příběhu připojuje ke svému volání po Králi: „Proč musím být jako zahalená poběhlice při stádech tvých druhů?“ Potlouká se od stáda ke stádu a hledá: „Není toto stádo mého milého? A což tamto? Také ne? Kolik je tu jenom stád! A kolik pastýřů! Ale kde je ten můj, ten jediný?“ A tak bloudí naše dívka v tomto zmatku. Jako poběhlice, to znamená jako ta, která zabloudila, nebo jako lehká dívka.
Mnoho prostitutek, nežli vykročilo na šikmou plochu hříchu, neslo ve svém srdci velikou lásku. Ale milý se nějak ztratil a ony započaly svou bludnou pouť. Ty a já jsme se už nejednou na takové bludné pouti ocitli, když se nám vytratil náš Milý, Pán Ježíš. Církev bez živého kontaktu s Ježíšem Kristem se stává společenstvím pobloudilců nebo prostitutkou tohoto světa.
Ale to je to evangelium našeho textu, že Ježíš Kristus nás nenechává bloudit. „Jestliže to sama nevíš, nejkrásnější z žen, jestliže nevíš, milá církvi, milý sbore, kde pasu, pak VYJDI. „Zvedni se konečně a vykroč, dej se na cestu, vždyť církev v tomto světě je společenství poutníků!“
Milý sbore, to nechť je naším programem: zvednout se, dát se na cestu, nezůstat při tom, co máme, nespokojovat se se svým stavem. Často myslím na to, zda právě na náš sbor nesedí ta apoštolova výtka z epištoly Židům: „Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči.“ (5, 12). Víra je neustálou cestou vpřed, ne uvelebení se na jednom místě.
Cesta, na kterou se máme vydat, abychom došli tam, kde pase Pán Ježíš, je značena. „Vyjdi po šlépějích stád, po šlépějích ovcí.“ Cesta za Ježíšem je značena stopami těch, kdo tu šli před námi. „Ovce mé hlas můj slyší a já je znám a následují mne.“ Kolik stop ovcí dobrého Pastýře nacházíme v bibli. Čti ve stopách Abrahamových a Jákobových, Mojžíšových, Samuelových, Chizkiášových a Jóšijášových, po stopách Marie a Josefa, Petra, Jakuba, Jana, sourozenců z Betanie, Marie z Magdaly, Pavla a mnohých dalších, kteří věřili a milovali mnoho.
Ale slovo Boží neříká: „Čti v těchto stopách“, nýbrž „Vyjdi po těchto stopách. Jdi a jednej stejně!“ „A kůzlátka svá pas u pastýřských kolib.“ Kůzlátka, anglicky „kids“ znamenají v tomto jazyce i děti. A tak to teď pochopme i my. Jsou nám svěřeny děti, které máme vychovávat. V našem sboru jich je jako šafránu. Rodiče a prarodiče, paste je u „kolib pastýřů“. Cesta za Kristem je lemovaná jako milníky pastýři Božího lidu, kteří věrně ukazovali k Pánu Ježíši. Pán Bůh jich dal dost i našemu národu. Veďte své děti kolem těchto ukazatelů pravé cesty. Svět by je rád vedl jinými cestami. Klamnými cestami cizích bohů.
Ale koho jednou uvedl Král Ježíš Kristus do svých komnat, ten ví, že není jiné cesty než po šlépějích ovcí a podle kolib pastýřů.
„Táhni nás za sebou, Pane Ježíši. Dáme se v běh, budeme jásat a radovat se u tebe.“
Amen
ThDr. Jindřich Slabý