1Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady.
2Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“
3Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“
Bratři a sestry,
na konci 2. kp. Janova evangelia čteme slova, která bychom si každý z nás měli v duchu připomenout, kdykoli se nám chce otevřít ústa k pobožné frázi, za kterou nestojí naše srdce. Kdykoli se vydáváme před lidmi za něco, čím nejsme: „Ježíš všecky znal a nepotřeboval, aby mu někdo o lidech svědčil. Sám totiž věděl, co je v člověku.“
Věděl, co je v člověku. Ví, co je v člověku. Ví, co je v tobě a co je ve mně. Ví, co hraješ, co předstíráš, o co ti opravdu jde a co je ti lhostejné; ví, co máš rád a co nenávidíš. To je na jedné straně hrozné, protože naše černé myšlenky a ošklivé záměry před ním neukryjeme; ale na druhé straně je to skvělé, protože jedině pak nám může doopravdy pomoci. Tak, jako když máte TBC a silácky si hrajete na zdravé: Já všechno mohu, já na všecko stačím, mne nic neporazí. A lidé tomu třeba věří. Ale když vám na rentgenu udělají snímek plic, tak na něm lékař hned vidí“ „Ale, ale, člověče, s tebou je to špatné, vždyť ty máš TBC.“ A vyjde to hrozné co je v nás najevo. Ale to, že to hrozné vyjde najevo, je pro nás zároveň jedinou záchranou, protože teprve teď může nastat opravdová léčba, akce na vaši záchranu.
Tak je tomu i v duchovním životě. A tak je tomu i v příběhu, který se dnes začal před námi rozvíjet: v příběhu o Nikodémovi. Nikodém byl všeobecně vážený muž. Patřil ke straně farizeů, která v Izraeli udávala tón. Byl to přední muž, předák, kníže, vůdce lidu. Byl členem židovské rady. Byl to ideolog svého lidu, mistr, učitel v Izraeli.
Nikodém o velikonočních svátcích v Jeruzalémě uviděl a uslyšel Ježíše. Uslyšel Ježíšova kázání a viděl znamení, která Ježíš činil. A Nikodém pochopil: „Ne, to není náhodou, to nemá ten člověk ze sebe, toho člověka zplnomocnil Bůh.“ Ale zároveň také zpozoroval něco jiného. Že si tento ježíš hned svým prvním veřejným vystoupením v Jeruzalémě vysloužil nenávist mnoho mocných a vlivných lidí. Například velekněží Kaifáše a Annáše, když z chrámového nádvoří vypráskal prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, kteří velekněžím museli odvádět ze svých zisků tučné daně. Nikodém zpozoroval, že Ježíš je u vládců „persona non gratia“ – nežádoucí osoba.
Na jedné straně ho to nutilo sblížit se s tímto podivuhodným mužem, poznat ho, vyměnit si s ním názory; na druhé straně se však v něm vztyčil varovný prst: „Pozor, tenhle rebel proti vládnoucím pořádkům by mne mohl přivést do pěkné šlamastiky!“
Rozpor Nikodémova nitra prožívá mnoho lidí i dnes. Evangelium Ježíše Krista na ně působí přitažlivou silou. Ale současně v nich působí i síla odpudivá, která je zrazuje, aby si s Ježíšem nic nezačínali, protože je to vzhledem k zavedeným řádům a pořádkům riskantní.
Nikodém tento rozpor řešil po svém: Přišel k Ježíši na návštěvu v noci. Po něm to tak řeší i mnozí moderní křesťané. Mnoho forem a variací má tato „noční návštěva“ u Pána Ježíše. Nemysli si, i ty máš svou. I ty nějak řešíš tento nikodémovský rozpor. Třeba tak, že čím více svého Pána zapíráš na svém pracovišti, tím pobožněji si počínáš tady. Ne z pokrytectví, třeba jen chceš tady dohnat to, cos nevykonal v boji víry na bojišti světa…
Nikodém tedy přišel v noci, aby ho farizeové, velekněží a spoluposlanci z židovské rady neviděli. Zato přišel s mnoha krásnými slovy a vyznáním, které na první pohled vypadá jako vyjádření velké víry: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha,“ řekl. Nejen „myslíme“, ani ne „domníváme se“, ale „víme“! „Je nás víc, je nás již mnoho, kteří víme, že jsi přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li s ním Bůh.“
S rozjasněnou tváří čeká Nikodém, že i na Ježíšově tváři se objeví radostný úsměv zadostiučinění. Čeká, že Ježíš zaplesá: „Tak vida, nekážu a neuzdravuji nadarmo, tu přichází jeden z knížat lidu, přichází jménem celé skupiny stejně smýšlejících a prohlašuje, že uvěřil mému zplnomocnění od Boha. Díky, milý Nikodéme, za tvou oddanost, za tvé ujištění, za to, že jsi přišel.“
Ale nic takového Nikodém od Ježíše neuslyší. To, co slyší, je něco úplné jiného, než čekal. Řeknu to předem: to, co slyší, je vlastně tvrdé odmítnutí. „Tak ty víš, že jsem přišel od Boha. Tak ty víš, že je se mnou Bůh. Ale to ti není nic platné. To můžeš klidně anulovat. Protože – amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží. Tak, jak jsi, to prostě není možné.“
To je Ježíšova odpověď na Nikodémův noční tajný příchod. To je Ježíšova odpověď na tvůj i můj nikodémovský přístup k němu, na naši touhu být Pána Ježíši blízko, sdílet se s ním, ale tak, aby se to pokud možno nedověděl ten, či onen, aby to nemělo dozvuky, následky, aby to neneslo s sebou nepříjemnosti.
Nikodém nerozuměl tomu, co to znamená „narodit se znovu.“ Ale jedno už mohl pochopit: že znovuzrozený člověk se tím nikdy, nikde a před nikým netají. Že uvěřil a poznal, že nepotřebuje ani roušku noci, ani žádný jiný pláštík, pod který by halil svůj vztah k Pánu Ježíši. Že znovuzrozený člověk nedá ani zlámanou grešli za to, co si myslí zbytek lidstva o jeho vztahu k Pánu Ježíši; že je mu srdečně jedno, jestli tím podkopává, nebo i zhatí svou kariéru, že volí raději Pána Ježíše, než lidské přátelství a přízeň.
To je, bratři a sestry, ten první znak znovuzrození, se kterým se v tomto příběhu setkáme: že znovuzrozený člověk, že člověk, která má zaslíbení spatřit Boží království, je jako ten kupec perel z podobenství Páně. Všechno obětuje, jen aby získal tu jednu jedinou, nejdražší perlu – království Boží.
Ježíšova odpověď Nikodémovi byla odmítnutím. Byla na první pohled pro Nikodéma tvrdá a nelítostná, jako když vám lékař na rentgenu řekne: „máte TBC.“ A přece byla milostivá. „Ne, ne, Nikodéme. Tak, jak jsi, to je všecko úplně nanic. Tvé krásné řeči, tvůj rádoby hrdinský noční příchod ke mně – ne, to je nanic, milý dnešní křesťane, milý evangelíku. Ale – a to je ta milost, to evangelium – ale ty přece nemusíš zůstat takový, jaký jsi. Proto přeci Pán Ježíš přišel a je tu pro tebe, aby se s tebou něco stalo. A tak, milý Nikodéme, ať se jmenuješ jakkoli, odlož své představy, s nimiž se blížíš k Pánu Ježíši a dej si od něj říci, co se musí stát, abys byl opravdu křesťanem, příslušníkem Božího království.
Sestry a bratři, o tom, co Pán Ježíš vyložil Nikodémovi o znovuzrození, si povíme někdy příště. Do té doby si však každý z nás položme otazník nad sebou samými: „Jsem ochoten – ochotna spolu s Nikodémem pokorně přijmout Ježíšovu diagnózu svého nitra?“ Amen