19Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“
20Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.
21Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“
22Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.
23Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Milé sestry a milí bratři,
v neděli večer, tu první křesťanskou neděli kdy byl vzkříšen náš Pán Ježíš Kristus byli učedníci shromážděni za zavřenými dveřmi. Je to dobré znamení, že jsou pohromadě. A do tohoto shromáždění učedníků přichází vzkříšený Ježíš Kristus. Celé to až nápadně připomíná bohoslužby, tak jak je známe.
Je zde tedy společenství Kristovy církve, která bez přítomnosti svého Pána nemůže vůbec existovat. A tato přítomnost se také projevuje ve zvěstovaném Slovu, které když se stává a děje, tak je pro život církve nenahraditelné. A v tomto společenství, o kterém jsme četli je také dar přítomnosti Ducha svatého, dárce života. Je zde také poslání, tak jak ho slyšíme ke konci našich bohoslužeb.
Tedy shromáždění učedníků. Jaké shromáždění a jakých učedníků. Někdo přichází proto, že je tak navyklý. Jiný jde do kostela kvůli druhému, jiný něco očekává. Ty pohnutky jsou různé, ale nakonec je dobře, že jsme spolu. Můžeme také nahlédnout, co že jsme to
za křesťany. Jeden Krista zapřel, druhý se za něho stydí, třetí utíká před odpovědností. Proviňujeme se proti Bohu i bližnímu. Někdo je liknavý a jiný zbrklý. Ale díky Boží milosti a lásce se učíme hledat Boží království ve všech jeho projevech a důsledcích.
Oni byli tenkrát spolu a my jsme také spolu a to je důležité. Protože máme naději, že nebudeme sami. Jsou ale lidé, kteří to vidí jinak. Jeden zůstal doma, druhý je na poli, třetí na stavbě, další třeba na rybách apod. Je dobré tvořit společenství Kristovy církve. Do tohoto společenství tenkrát přišel Zmrtvýchvstalý Kristus a je trvale přítomen. On chce s námi být, má o nás zájem a záleží mu na nás. Bylo to tenkrát na neděli Vzkříšení a je tomu díky Bohu až do našich dnů.
Přichází a staví se doprostřed. Ne do čela, ne na okraj, ale doprostřed. A celé to společenství spojuje a naplňuje. Vybavme si prostor starých reformovaných modliteben, kde ono seskupení kolem stolu Páně a kazatelny bylo velmi silné. Přichází a říká : pokoj vám. Jsou různé pozdravy. Můžeme říci, že dnes je zvykem, že se lidé nezdraví vůbec. On říká : pokoj vám. On tento pokoj nejenom přeje a říká, ale to hlavní- On ho přináší.
V jeho pokoji je zahrnuto všechno, co potřebujeme k životu.
Od odpuštění hříchů a smíření s Bohem, vědomí bezpečí- až po dobrou mysl a klidnou práci. To je Kristův pozdrav pro nás do tohoto dne. A nás lidi, tímto pokojem zahrnuté a obdarované nenechává v klidu abychom se zabývali jenom sebou samými a užívat si toho klidu, ale posílá nás ven mezi lidi tento pokoj žít a uskutečňovat. Ale jak ?
Předně nám tento Ježíšem darovaný pokoj nezaručuje bezproblémový a klidný život. I apoštolovo svědectví nám ukazuje na trápení a úzkost. Říká: jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých, jsme bezradní, ale nejsme v koncích, jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni.
Tak že, všechno to trápení života které se nám nevyhýbá nás nemůže rozdrtit a zničit. Jsme přece lidé naděje i v těch zdánlivě bezvýchodných situacích. Nejsme nadlidé a přesto jsme vedeni k tomu, abychom se uměli podělit o pokoj a víru a naději, i přes to, že bychom ji někdy potřebovali více než kdokoliv jiný. Také slova, jako sebezapření, oběť, sdílení se, ztotožnění, se těžko přijímají, těžko jdou přes rty, těžko
se žijí, ale je to Kristova cesta, na kterou nás posílá. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.
A my se ptáme: kam Ježíš vysílá své učedníky, ke komu a s čím?
Nehledejme vyhraničené a přesně nalajnované cesty a směry a přesně určená setkání. Tak jak jdeme životem, máme žít a předávat to, co jsme sami dostali a přijali a stále znovu dostáváme a přijímáme. Ano být a žít tam , kde člověk žije a pracuje, tvoří a bloudí, trpí a umírá. Ale do tohoto způsobu života se nebojme ptát se spolu s žalmistou: jestli je ta naše cesta dobrá.
Posílám vás slyšíme- poselství je služba o mnoha podobách, protože svědek Kristův nese poselství Kristovo a ne svoje.
Po slovech o pokoji a vyslání na ně dechl a řekl jim : Přijměte Ducha svatého. Protože bez svědectví a moci Ducha svatého sami nic nezmůžeme, nechápeme a nerozumíme a vlastně ani pořádně nechceme.
Ale pod mocí a působením Ducha svatého můžeme spolu s ap.Pavlem říci: cítím se dlužníkem. Ano moudrých i nemoudrých dlužník jsem. Dluh nikdy nesplatitelné lásky a v tomto posledním slovu – láska –
můžeme snad i chápat smysl dalších Ježíšových slov. Komu byste odpustili hříchy ……..
Je to již řádka let, co jsem četl v novinách o současné britské královně Alžbětě II. Jako velmi mladá chtěla mít hodně dětí a žít na farmě. Poté, co díky okolnostem byla nucena usednout na trůn se z ní stala instituce. Osobní plány a ideály byly ty tam. Stala se z ní instituce.
I z církve se stala instituce a má moc nad člověkem. Tedy otázka klíčů a celkový vliv. Ten problém tady je, tam nepatrný a jinde zase velmi silný. A tak si můžeme říci, zda snad i tato otázka nemá náhodou vliv na rozhodování člověka, který nikam nechce patřit, protože takto prostě nechce žít.
Pán Ježíš říká, tak jako mě poslal otec, tak já posílám vás. A my se ptáme : Kam, za kým a proč?
Zde se řeší celá podstata cesty a práce Ježíšových učedníků. Byli oni tenkrát a další generace až do našich časů obdarováni pokojem, mocí a milostí, ale ještě dostávají to - co neodlučitelně patří k sobě – totiž lásku. Tak jako mě poslal Otec, tak já posílám vás. A láska potřebuje protějšek.
Kristovým přáním je, aby odlesk této lásky mohl být i v nás. Aby se mohlo uskutečňovat společenství Boha s člověkem a lidí spolu navzájem.
Dávám vám pokoj a moc Ducha svatého a jděte.
Je zde záruka lidské existence, záruka, že zde je a bude církev Kristova, společenství omilostněných hříšníků, kteří žijí z milosti Boží a nesou ji dále. A toto společenství lidí, které také i my tvoříme je postaveno před slovo o odpuštění či neodpuštění hříchů. Co se zde myslí. Hříchy ve své podstatě může odpustit toliko Bůh. Ale je zde hřích jako stav, situace lidstva a ovoce hříchu, jeho důsledky. Celá ta tíha viny, zločiny a skutky vzbuzující bolest a touhu po odplatě. Otázka práva a pořádku. Ale problém je ještě hlubší.
Lidem, kterým nedokážeme odpustit, nejsme schopni nic dát ani nic povědět. Ono smíření které spojuje rozdělené na různo, řečeno s ap.Pavlem se tímto naším jednáním zvěstuje a uvádí do života.
Můžeme mít jakýsi vnitřní pokoj. Svoji vlastní zbožnost, žít církevním životem, ale jestliže nevíme co to je odpuštění, jestliže nejsme ani schopni se o to pokusit, tak se míjíme se svým posláním.
Celoživotní zápas o tvůrčí lásku je nutný a stojí za to. Jen tak jsme totiž schopni dávat a zvěstovat. Slovem a životem.
Prof.Zvěřina řekl o době strávené v komunistických lágrech a o době pronásledování toto: nemohli nás donutit abychom je nenáviděli.
Kolika lidem vadíme nebo je doslova štveme a naopak. Celé se to může dostat až do lhostejnosti či nezájmu. A přes to všechno stojí psáno: Komu odpustíte a komu neodpustíte. Vždyť těmito ano či ne buďto pomáháme nebo zase brzdíme působení Božího království na našem světě, které přišlo v Ježíši Kristu.
Kolikrát za život jsme vyslovili a vyslovíme prosbu: A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.
Jaká pak moc církve, jaké klíče a rozhodování o těch druhých. Do všech těch našich strachů a úzkostí a vystrašenosti, také nenávisti a nelásky slyšíme hlas našeho Pána Ježíše Krista : Pokoj vám a moc Ducha svatého. Vezměte sebou lásku a jděte mezi lidi žít a zvěstovat evangelium.
Amen