4Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“
5Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.
6Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.
7Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu.
Bratři a sestry,
před 14 dny jsme tu sledovali izraelského předáka Nikodéma. Tento vzdělanec, člen židovské rady, byl podmaněn Ježíšovým velikonočním vystoupením v Jeruzalémě a zatoužil po sblížení s Ním. Zároveň však viděl, že Ježíš vzbuzuje nelibost vládců Izraele. Proto navštívil Ježíše tajně, v noci. Krásnými slovy ho ujišťoval o své víře. Ale Ježíš ho odmítl a řekl mu, že teď, jak teď je, i s jeho krásnými slovy oddanosti k němu, nemůže spatřit království Boží, pokud by se nenarodil znovu. Řekli jsme si tu, že to je Ježíšova odpověď i na náš nikodémovský přístup k němu, na naši touhu být Pánu Ježíši blízko, ale tak, aby se to nedozvěděl ten, či onen, aby to nemělo dozvuky a následky v podobě lidské nepřízně. Vyzdvihli jsme tu z textu první rys znovuzrození: znovuzrozený člověk nepotřebuje ani roušku noci, ani žádný jiný pláštík, pod který by halil svůj vztah k Pánu Ježíši. Nikde, nikdy a před nikým netají svou lásku k Pánu Ježíši a svou víru v Něho.
Nikodémova rozmluva s Pánem Ježíšem pokračuje. Nikodém se diví, když slyší o znovuzrození. „Jak se může člověk narodit, když je starý?“ Doslova tam v původním textu stojí: „Když je už stařec.“ Prvním omylem přirozeného, neznovuzrozeného člověka je, když si myslí, že Pán Ježíš přijme vděčně jeho tajné, z obavy před lidmi ukrývané vyznání obdivu. Druhým, velice rozšířeným omylem je, že ve stáří se už s člověkem ani po duchovní stránce nedá mnoho nového udělat. „Starého psa novým kouskům nenaučíš“, „starého vola nenaučíš tahat“ – říká lidová moudrost. A podle ní mnozí staří lidé v našich sborech ustrnuli na tom, co kdysi přijali, nic nového si nepřejí a všemu novému se uzavírají, někdy i vlastnímu novému narození. A mladší zase říkají, že od těch starých se už nedá pro jejich stáří nic očekávat. To je ze strany starých i mladých veliké nedorozumění. Není takové chvíle v lidském životě, ať v mládí, nebo ve stáří, aby Pán Bůh nemohl učinit s člověkem veliké a převratné věci.
Abraham byl ve věku 75 let, tedy ve věku, kdy už je pro mnohého člověka problém vydat se někam z domova, když mu Pán Bůh řekl: „Vyjdi ze své země a jdi do země, kterou ti ukážu.“ Mojžíšovi bylo 80 a Áronovi 83, když mluvili Božím jménem s faraónem. Simeon byl u konce své pozemské pouti a Anně bylo 84 let, když zažili největší událost svého života – do svého náručí vzali malého Ježíše – vtěleného Boha. Ani znovuzrození, ten veliký Boží čin není vázán na věk, nemá co dělat s mládím, nebo stářím. I ve svém stáří, sestro a bratře, máš co dychtivě očekávat, protože Pán Bůh není nikdy s člověkem hotov.
Nikodém vůbec špatně pochopil Ježíšovo slovo o znovuzrození. Jinak by nemohl vyslovit tak legrační domněnku, kterou sám hned zavrhl: „Člověk přece nemůže vejít podruhé do života matky a narodit se.“
Ne, to opravdu nejde. A i kdyby to šlo, tak by to nebylo to znovuzrození, které má na mysli Pán Ježíš. Možná jste také slyšeli lidi postesknout si: „Kdybych tak mohl být znovu na světě, kdybych se ještě jednou narodil(a) – já bych vzal život za úplně jiný konec, už bych si ho nezbabral(a). Ne člověče, kdybys mohl vejít do života matky a narodit se, tak bys zase vzal život za stejný konec jako teď. Protože takové ještě jednou narození, to není znovuzrození, o kterém mluví Ježíš. Neboť to, co se narodilo z těla, je tělo. To znamená, co se narodí z nás, z naší vůle, z našich hlav, předsevzetí, dobrých úmyslů, pevných rozhodnutí – nic z toho není znovuzrození. Když si na Nový rok řekneme, že budeme ode dneška takoví a takoví – to není znovuzrození. To, co se narodilo z těla, z naší lidské přirozenosti je tělo. „Člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném,“ říká apoštol Pavel v prvním listě ko Korintským. (15, 50)
Řecké slovo narodit se znovu, vlastně to slovíčko znovu samo o sobě napovídá, o jaké narození jde. Má celkem tři významy: 1) znovu, 2) shůry a 3) od začátku, předem. A tak můžeme náš oddíl přeložit trojím způsobem:
1) Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.
2) „ shůry, „
3) „ od začátku, tj. v předurčení pro Boží království, „ .
Znovuzrození – tato veliká událost v duchovním i ostatním životě člověka – je možná jen zrozením shůry, jen Božím působením. Proto je znovuzrození záležitostí Ducha svatého. „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ Proto není znovuzrození něco jako vylepšení člověka, není to: „dejte mi novou šanci a já se polepším,“, nýbrž je to Boží div, zázrak, Boží znamení pro člověka. Asi tak, jako když o prvních letnicích v Jeruzalémě se ustrašení, pochybující a malomyslní učedníci stali uvědomělými, statečnými a pevnými svědky Pána Ježíše. I oni měli velmi blízko k Nikodémovi. Tak, jako on přišel k Pánu Ježíši v noci, tak oni seděli za zavřenými dveřmi, podobni Nikodémovi ve svých úzkostech a obavách. Ale pak, pod plameny Ducha svatého se narodili shůry.
Vedle Ducha svatého jmenuje Pán Ježíš jako zdroj znovuzrození i vodu. „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ Narodit se z vody, to znamená, že se musí s člověkem stát to, co znamená křest svatý. To, co bylo u mnohého z nás jen prázdnou formalitou, když jsme byli křtěni, musí se stát skutečností. Křest znamená, že musí v nás umřít člověk sobecký, nemilosrdný, vzpurný, závistivý, zlý; takový, který nemůže před Pánem Bohem obstát. Proto se původně křtilo ponořením celého člověka pod vodu, do živlu, ve kterém člověk nemůže dýchat a žít. To znázorňovalo smrt.
Narodit se z vody tedy znamená, že ke znovuzrození je zapotřebí, aby nejprve umřel starý, přirozený člověk v nás. Křest však také znamená, že nejen starý člověk umírá, ale že nový povstává k životu. To bylo původně znázorněno tím, že člověk ponořený do vody se opět vynořil. Na znamení toho, že tu povstává někdo zcela jiný než ten, který do vody sestoupil. Někdo, kdo je na rozdíl od toho starého s Pánem Bohem usmířen, jemu oddaný a milý.
Znovuzrození shůry, z Ducha svatého a z té veliké proměny, kterou symbolizuje křest, je Boží div s člověkem. A tu by někdo mohl namítnout: a proč tu tedy sedíme a vypravujeme si o tom, když znovuzrození není v naší moci? Co to má vlastně za smysl? Když není v naší moci, tak tedy není – co naděláme? Co na sobě změníme, když budeme přemýšlet a mluvit o něčem, nač nestačíme, co nemůžeme navodit? Když nám tedy Pán Bůh dá znovuzrození, tak dá. Když nedá, tak kdybychom se o něm ukázali a upřemýšleli, tak to stejně bude nanic…
Jenže Pán Ježíš, když Nikodémovi vyložil, že znovuzrození je Boží div s člověkem, že se neděje ani z těla a z krve, ani z vůle muže, ale z Boha, tak vzápětí řekl něco, pro co si nemůžeme dovolit složit ruce v klín a říct si: „Není to v mé moci, tak co s tím nadělám…“ Pán Ježíš řekl: „musíte se narodit znovu.“ Musíte. To slovo nedovoluje složit ruce v klín. Znamená, že i když je znovuzrození z Ducha svatého, že přece jen při něm jde i o naši akci. Že ho musíme chtít, že o něj musíme Pána Boha prosit a být připraveni ho přijmout. Že musíme být otevřeni působení Ducha svatého. Přeji tuto otevřenost nám všem – nebojme se očekávat od Pána Boha velké věci. Amen