11Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.
12Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání.
13Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží.
14Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne,
15tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.
16Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.
Milí bratři a sestry,
kdo je pastýř? Je to ten, který se stará o ovce. A dobrý pastýř – to je ten, kdo se o ovce stará dobře. Ale co to znamená dobře se postarat? A hlavně, co to znamená, když se to netýká ovcí, ale nás? Kdo se o nás dobře postará? O tom máme my lidé svoje představy. Dobře se o nás postará ten, kdo nám něco dobrého dá. Kdo nám zajistí, že se budeme mít dobře. Vlastně se to přirovnání k ovcím moc nehodí. Že bychom my na tom byli jako ovce? Že bychom potřebovali nějakého pastýře, kterému bychom jako ovce patřili? Spíš si pomyslíme, že každý sám sobě musí být a také je dobrým pastýřem. Já sám se o sebe musím postarat – a také mohu a postarám se. Dobrý pastýř – to je ten, kdo se mi postará o dobré věci – a nejlepším pastýřem je každý sám sobě, myslí si moderní člověk. Jakápak ovce.
Avšak Ježíš říká: Já jsem dobrý pastýř. A také hned říká, jaký je dobrý pastýř: Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. To zní trochu podivně, nečekaně. Ne ten, kdo ovce dobře obstará, kdo jim poskytne služby, ale ten, kdo je ochrání vlastním tělem, vlastním životem. Na tom se pozná dobrý pastýř. Dobrý pastýř se pozná, když jde vlk.
Právě v tomto ohledu se podle Ježíše ovcím podobáme. V ohrožení jsme jako bezmocné ovce. Tak jako ovce žijí v ohrožení, tak i my žijeme život, který je ohrožený. Tak jako ovce mají svého nepřítele – vlka, který je napadá, trhá a rozhání, tak také my máme svého nepřítele. Moc rádi na něj nemyslíme a vlastně o něm moc nevíme. Spíš tak tušíme, že tu je. Naše strachy a úzkosti na něj ukazují. Říká se mu různě: ten zlý, ďábel, smrt, hřích, záhuba, nicota.
A kvůli tomuto ohrožení se k nám Ježíš hlásí jako dobrý pastýř. Kvůli tomu nám připomíná, že patříme jemu. On se k nám nehlásí proto, aby z toho něco měl. Nechce, abychom mu patřili proto, že by tím sám mohl něco získat. Proč chceme my tak moc patřit jen sami sobě? Nejspíš proto, že se bojíme, že ten, komu bychom patřili, by nás chtěl jen využívat. Jako ten „námezdný pastýř“, o kterém Ježíš říká, že není vlastně vůbec pastýř, protože se stará o ovce jen pro mzdu. Jen proto, aby z toho něco měl – a jen dokud z toho něco má. Copak s tím nemáme své zkušenosti? – Kdo všechno už nám něco nasliboval: od spolehlivé zeštíhlovací kůry a zaručeného zdraví, přes sociální spravedlnost a hlavně bezpečné a snadné zisky? Zrovna nedávno mi dva různí lidé vyprávěli, jak se zmýlili a byli okradeni, když svěřili své peníze a nebo podepsali falešné smlouvy na různé zboží či zisky. „Námezdní pastýři“, to je živnost, která kvete v každé době. A zvlášť se jí daří tam, kde se lidé domnívali, že jsou samostatní, dospělí a dost chytří, aby se rozhodovali sami. Boha a církev již nepotřebují. Nevydrží však docela sami. Vkrátku skočí do náruče nějakému „námezdnímu pastýři“, který jim sliboval komfortní péči. Tento pastýř však, když začne být zle, vycouvá a zmizí. Když jde vlk, pozná se dobrý, skutečně dobrý pastýř.
Skutečně dobrý pastýř je ten, kterému záleží na ovcích víc, než na sobě samém. Ten, kterému jsou ovce bližší, než jeho vlastní život. Dobrý pastýř je ten, který položí svůj život za ovce. Dobrý pastýř je ten, jemuž patřit se nemusíme bát. Ano ten, jemuž patřit je lepší než patřit sobě samotnému. Pastýř, který se nás zastane lépe a věrněji, než se můžeme zastat sami sebe. Pastýř, který se postavil na naše místo, když šlo o naši záhubu. Tak se k nám Ježíš hlásí. A tak se o nás hlásí jako o své vlastní.
O koho se vlastně hlásí? Kdo jsou ti, kdo mu patří? Kdo jsou ty jeho ovce, za které položil život a které uchránil před vlkem? My tady? A také katolíci, co chodí do jiného kostela? Obecně křesťané, kteří se k němu hlásí? Jistě, ti všichni – my všichni – také. Ale nejenom ti. Ježíš říká: Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. To je nejen ty ovce, které jsou v nějaké ohradě či pod střechou, a nejen ty, které jsou pohromadě a o kterých se ví, že k němu patří, na kterých je to vidět. Ale také ty, které jsou někde venku a o kterých se neví, kam patří, které to možná samy nevědí, které se někde toulají nebo bloudí, nebo se někde skrývají ze strachu před vlkem – a nebo chodí za všelijakými jinými pastýři a vůdci. I o těch Ježíš říká, že mu patří. Tedy i za ně položil svůj život jako jejich pastýř. Patří mu i když to nevědí, i když si myslí, že žádný dobrý pastýř není. Že tím nejlepším jsou si oni sami. Ale mají se to dozvědět: že je tu dobrý pastýř, pastýř, jemuž patřit je lepší než být sám svůj.
I ty uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř. To je taková krásná vize na závěr. Krásná a možná se nám zdá neuvěřitelná. Sami bychom si uměli na místo těch ovcí mimo ohradu ovčince dosadit jména. Nemusíme hned myslet na muslimy a jiná vzdálená náboženství. Byla by to často jména našich nejbližších – příbuzných, letitých přátel. Těch, kteří by jistě nelibě nesli, že o nich přemýšlíme jako o ovcích, navíc o ovcích mimo ten správný ovčinec. A my bychom jim těžko vysvětlovali, že to s nimi myslíme dobře.
I ti jednou uslyší hlas dobrého pastýře Ježíše Krista? I oni budou v jeho stádu? Všimněme si, ne v jedné ohradě – stádu máme rozumět jako společenství. Společenství je víc než vnější struktura. Pastýři jde o stádo, které je chvíli uvnitř, chvíli venku. Chvíli v bezpečí za ohradou, kde si hoví a cítí se bezpečně, ale pak je zase na cestě ve volné krajině a neví, jestli se do večera bezpečně do ohrady vrátí. V těch obrazech se mluví lépe. Těžší je říci, koho a kde tím konkrétně myslíme. Na kterou zatoulanou ovečku.
Vždyť ten obraz je přiléhavý i na nás. Copak my jsme vždycky jen v ovčinci? Vždy jsme stáli pevně oběma nohama v církvi? Myslím, že každý z nás, kazatele nevyjímaje, bychom si vzpomněli na doby, kdy to vůbec nebylo jednoznačné, kam vlastně patříme. Nebyli jsme si jisti svou vírou. Ale Ježíš podle toho zřejmě nerozlišuje. Vždyť on za ovce položil svůj život. To má větší cenu, než jen nějaký příslib pojišťovacího agenta, že se v případě pojistné události/nehody můžeme hlásit o „plnění“. S Ježíšem, dobrým pastýřem, je to něco jiného. Jemu stačí, když známe jeho hlas. Podle toho obrazu to přece vypadá, že vycházet z ovčince ven je nutné a normální. Bezpochyby nás venku něco ofoukne a třeba se zatouláme. Ale pak je dobře, když známe hlas pastýře, který na nás třeba na poslední chvíli zavolá a my můžeme jít zpátky za jeho hlasem. Známe ho. Ony znají mne; tak jako mne zná Otec a já znám Otce.
Možná jsme si nemysleli, že Ježíše známe tak hluboce, že by se to mohlo přirovnávat ke vztahu mezi Bohem Otcem a jeho Synem. Ale Ježíš to srovnává bez rozpaků. To je bezesporu veliká pocta, kterou těm, kteří mu uvěřili, vyslovuje. A je to výhoda před těmi druhými, kteří jej jako Pastýře neznají.
Ale právě proto, že už jsme asi každý něco podobného zažili, že to bylo právě pastýřovo slovo a jeho zavoláni, co nás zachránilo, a bez čeho bychom se už nevrátili, tak snad máme důvěru, že on opravdu má tu moc a hlavně tu lásku i k jiným ovcím. O nich tu mluví tak jistě, jako mluví o nás, kteří jsme právě doma.
Když říká i ty musím přivést, je to stejné musím, jaké Ježíš naplnil, když se nechal zatknout, odsoudit a ukřižovat. To všechno se musí stát, aby jeden člověk - Ježíš - rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno. (11,52) On, dobrý pastýř, půjde za nimi a přivede je.
Takže se můžeme těšit, že opravdu bude jedno stádo. Podle jiného obrazu, který však zde důvěrně známe jako bratři a sestry – bude jeden stůl, u něhož nás všechny Hostitel shromáždí. Amen.