11 Tento Ježíš, jenž byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.
Sestry a bratři, příběh nanebevstoupení Ježíše Krista si nepřipomínáme tak často. Ve vyznání víry, Krédu, sice říkáme: „Vstoupil na nebesa, sedí na pravici Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé….“ Ježíš odešel někam nahoru, na nebesa. Když jsem při přípravě tohoto kázání četl tato slova, vzpomněl jsem si na slova, jejichž autorem byl švýcarský hoteliér Erich von Däniken, který se snažil dokázat, že v dávných dobách panoval čilý cestovní ruch mezi vzdálenými planetami a naší Zemí a mimozemšťané přistávali a odlétali a zanechávali po sobě dodnes viditelné stopy.
A Ježíš po sobě také zanechal viditelnou stopu. Svědectví apoštolů, jak jej máme zachyceno v Novém zákoně. Ježíšův příběh se neomezuje pouze na líčení jeho života, smrti a vzkříšení, ale mnoha podrobnostmi líčí i události po vzkříšení. Vždyť právě to, co se dělo po té slavné skutečnosti Velikonoc, se stalo naplněním dalšího Božího díla. Autor tady nehýří podrobnostmi, nefantazíruje, ale prostými slovy zaznamenává událost, která se odehrála mezi nebem a zemí a o které, jak věřil, nemůže mlčet.
Ježíš vstal z mrtvých a jako takový se zjevoval jako živý Pán svým učedníkům. Svět ho odsoudil a nepřijal. Postavil se proti němu s pohrdáním, v pýše a nadřazenosti. A tohoto Ježíše teď vidí učedníci jako živého Pána a vítěze. Tenkrát, když stál Ježíš před Pilátem, neslyšel posměšnou otázku: „Ty jsi tedy král?“ A když visel na kříži, na tabulce nad jeho hlavou stál „ironický“ nápis – Ježíš, král židovský. Mělo to být vyjádření Ježíšova provinění a zároveň posměch.
Ale vzkříšením se Ježíšovo kralování stalo skutkem. A teď stojí učedníci před Ježíšem, stojí před králem a Pánem. A stejně jako předtím mohou se učedníci Ježíše dotýkat, sedět s ním za jedním stolem, hovořit s ním. A především, mohou mu naslouchat. „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ (Lk 24,32) Situace se změnila. Místo ubohého odsouzence král. Ježíš však vůči tomuto světu svoje vítězství neprojevuje nějakým ztrhujícím způsobem. Nepřesvědčuje svět ohromujícími důkazy a činy. Ale jde znovu za těmi, kteří mu stačili za jeho předchozího působení, za hloučkem svých učedníků. Jde za nimi na všechna místa, kam se ve strachu rozptýlili. Jde na místa, kde se skryli ze strachu před Židy. Jde za Petrem, který jej zapřel, jde za těmi, kteří se rozprchli a opustili ho, nepohrdne ani pochybujícím Tomášem. Jde za nimi, do jejich strachu, problémů, vstupuje znovu do jejich života, který se zdál být zbaven pevné jistoty. Jde za nimi a 40 dní jim vypráví o Božím království. Přibližuje jim svou říši. Tak jisté a reálné království, jako je jisté a reálné, že spolu s nimi opět po všech událostech sedí, hovoří s nimi, láme a jí chléb a pije víno. Učedníci si mají uvědomit, že právě toto je to království, které je pro ně vybrané, království uprostřed tohoto světa, světa hříšného a plného nedostatečných, slabých a nedokonalých lidí.
Není to nová, světem viditelná, říše, ale je to království srdce, říše lásky a pokoje. Nové naděje a jistoty. Tam, kde se vždycky ozýval jen hřmot lidské nepravosti, kde bouřila lidská nenávist, zášť a pýcha, tam má nyní zaznít jiný tón. Píseň vítězné Boží lásky, lásky zachraňující člověka z tohoto zmatku a dávající mu jistotu, novou naději.
Ježíš nedovršil své dílo jen smrtí a vzkříšením. On v něm pokračuje svým královstvím, které se nedá lidskou rukou ukřižovat anebo pohřbít. Ježíš Kristus bude žít v srdcích těch dvanácti. Skrze ně bude zvěstován světu. Oni přece viděli Ježíše,
pozorovali jeho činy, mluvili s ním. A vidí a slyší jej i v této chvíli. Slyší svého Krále, který napřimuje jejich páteř a dává jim novou pevnou jistotu. Obnovuje jejich víru a upevńuje ji. Nezakládá ji na lidských představách a zdáních, ale na moci Boží. Proto se tato Boží moc nezjevuje tam, kde svoji sílu a moc zakládá svět. Ale zjevuje se právě uprostřed toho malého hloučku, slabého a tichého.
Kristus sedí na pravici Boží, má i nadále podíl na Boží moci a lásce. Neztratil se, nezmizel na věky, ale zůstává hlavním tématem dějin církve. Učedníci viděli Ježíše jako trpícího a umírajícího služebníka. Teď jej vidí jako vítězného krále, který vstal z mrtvých, aby byla zjevena skrze něj Boží moc a sláva, nepohnutelnost jeho království. Kristus fyzicky odešel, ale má být zvěstován jeho církví, má být uctíván, chválen. Má být zvěstován naším životem, naší obětí, naší láskou a službou. Proto Ježíš přikazuje učedníkům, aby se nevzdalovali z Jeruzaléma, ale očekávali naplnění Otcova zaslíbení.
Učedníci tedy zůstali v Jeruzalémě, ačkoliv to pro ně bylo místo beznaděje. A tady se stal ten div nanebevstoupení. Ježíš od nich odešel ke svému Otci. Znamenalo to pro ně novou beznaděj? Byl s nimi tak krátce. Jak se všichni radovali, když se k nim vrátil. A najednou znovu odchází. Co bude s jeho královstvím, kdy dojde naplnění, když ta nejdůležitější osoba nás znovu opouští? Proto tak upřeně hledí za Ježíšem. Ale Ježíš je nezanechává v pochybnostech: „Hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, zase přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet. (Sk 1,11)
Stejně, jako zvěstovali Boží poslové Ježíšovo vzkříšení, tak přináší učedníkům zvěst i při jeho odchodu k Otci. Odešel od vás, už jej neuvidíte v lidské podobě, ale nebojte se! Znovu se vrátí. Nebojte se o jeho království. To zůstalo mezi vámi. Jen on odešel, aby právě to své království mezi vámi upevnil.
Můžeme namítnout, že je to nesmyl, že to není logické. Ale my si musíme ještě připomenout Ježíšova slova, že jeho království není z tohoto světa. Je to Boží říše, království, které je připraveno pro ty, kteří Ježíše přijali, svěřili mu svůj život, je připraveno pro všechny, kteří Ježíše uznávají svým Pánem a uznávají jeho dílo odpuštění a milosti. Všichni tito následovníci mohou Boží království prožívat částečně již na této zemi. A přece to není království světa. Nelze mu vládnou pozemskými způsoby. Ježíš není král podobný diktátorům, presidentům a králům tohoto světa. Proto odešel, aby byla zpřetrhána ta viditelná, lidská pouta. Neodešel proto, aby se on svatý, oddělil od tohoto hříšného světa. Ježíše nemůžeme chápat jako božstvo uzavřené v přísné izolaci své svatosti. „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20b)
To nebylo řečeno nadarmo a nebylo to malé zaslíbení. A přece ještě učedníkům říká: „Ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí.“ (Sk 1,8) V tomto Duchu jsou učedníci, ale i všichni věřící ujišťováni, že Ježíš není nějaký mýtus, báj, ale slavná skutečnost. Král vstoupil na nebesa, jeho dílo však zůstalo. Kristovo království je mezi námi. Je neviditelné, stejně jako je neviditelný pro naše oči i jeho Král.
Ale na závěr je třeba připomenout ještě jednu skutečnost, která se nalézá v našem textu. „Znovu přijde, právě tak, jak jste ho viděli odcházet!“ (Sk 1,11b) Ano, Ježíš znovu přijde, v plné slávě, a s ním i jeho království. To, co je nám nyní neviditelné, to se znovu ukáže před našima očima. Hmatatelně. Je na světě něco slavnějšího, než tato jistota věřícího učedníka? Vždyť jeho víra je spojená s nadějí, ve které je možné dívat se dopředu, právě k tomu druhému příchodu Kristovu. K době, kdy jeho království naplní viditelně tuto zemi, nebesa i vody. A Ježíš znovu
přijde, přijde reálně, tak jako odešel. Stejně se budeme moci, jako jeho učedníci, posadit u jeho nohou, budeme s ním moci mluvit z očí do očí. Přijde, aby naplnil dokonalost jeho království.
A bude to on sám, kdo přivede do Božího království ty, kteří jsou jeho. Sám o tom mluvil, sám to zaslíbil, že potáhne vzhůru s sebou ty, kteří jej následují. Své vykoupené dědictví, aby je navěky učinil účastníky svého království. (J 17)
A tak i my, když si dnes, připomínáme na nanebevstoupení Páně, když jsme nechali zaznít svědectví Písma o této události, chceme v pevné naději hledět vstříc Ježíšova druhého příchodu. Chceme usilovněji prosit: „Přijď, království tvé.“ (Mt 6,10a) Chceme, abychom byli nalezeni mezi těmi, kteří se nyní, v této časnosti, radují a jednou se budou radovat i věčně. Není to nemožné. Jde jen o to, abychom uměli přijmout Krista tak, jako jej přijali jeho učedníci. Abychom přijali živého Krista, Krista sedícího na pravici Boží, a s ním i život. Pak nebudeme jen hledět k nebi, ale budeme vyznávat a svědčit: „Můj Pán a můj Bůh!“ (J 20,28)