9O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství:
10„Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník.
11Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.
12Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘
13Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘
14Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Bratři a sestry,
tento oddíl jsem nevybrala náhodou, je to doporučený oddíl pro dnešní 11. neděli po Svaté trojici. Celník (v kralické Bibli je užito slovo publikán) a farizeus – to jsou dvě velmi známé postavy z Ježíšova podobenství. Jaký je však mezi nimi protiklad! Pojďme si o nich něco povědět.
Farizeové usilovali o co nejlepší znalost Božího zákona. Z jejich učení se vytvořila podrobná pravidla pro celý život národa i jednotlivce, pro každý jeho krok od rána do večera, od kolébky až po hrob. Nestačilo jim 10 Božích přikázání, bylo ustanoveno navíc 248 příkazů a 365 zákazů. Oni sami se úzkostlivě snažili všechna tato přikázání dodržovat a požadovali to i od ostatních členů svého národa. A víte proč? Protože věřili, že když jeden den dodrží všichni Židé tato nařízení, pak přijde Boží království. Nespoléhali už na Boží milost, ale na vlastní zásluhy.
Naproti tomu celníci, to byli kolaboranti, kteří spolupracovali s okupační římskou mocí. Od Římanů si koupili svůj úřad, aby mohli vybírat daně. Vybírali je ovšem svévolně, určenou částku odevzdali Římanům a co bylo nad ni, to šlo do jejich vlastní kapsy. Kolik od lidí vyberou, to si určovali oni sami. Je jasné, že je ostatní Židé nenáviděli a opovrhovali jimi.
Nyní vstupují oba muži do chrámu, aby se tam modlili. Jak se každý z nich chová?
„Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: “Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.“ Povšimněte si, že se nemodlil k Bohu, ale modlil se sám k sobě. Pochvaloval si, že není jako ostatní lidé. „Podívej se na mne, Bože, jaký jsem pašák! Ne jako tenhle celník, který tu je se mnou! Ze mne přece musíš mít radost, já jsem výlupek všech ctností!“ Je třeba dodat, že farizeus odevzdával Bohu víc, než mu předepisovala nařízení. Postil se dvakrát týdně, zatímco Zákon vyžadoval povinný půst pouze v Den smíření. Desátky dával i z toho, co koupil, i když to zákon nevyžadoval.
Hříchem farizeovým není to, že toto vše činil, ale to, že na tom zakládal svoji spravedlnost před Bohem. Učinil si falešný obraz Boha a tomu pak sloužil. Farizeovi chyběly dvě věci. Víte které? Víra, která se plně odevzdává Bohu a láska k bližnímu.
Farizeus je nám postaven jako zrcadlo. Stává se přece, že víra vyprchá a křesťané ve sborech žijí jen tradicí a na své tradici si velice zakládají. Pravá víra však může vyprchat i tam, kde se stále opakuje vyznávání hříchů a kající modlitby. Ty se pak stávají zásluhou, takže už nepotřebujeme Boží milost. Povyšujeme se nad naše bližní, kteří podle našeho soudu nedosahují míry naší zbožnosti.
Farizeus si dokazoval na celníkovi, jak je dobrý. To se týká i nás - jak často posuzujeme druhé lidi. A nejen posuzujeme, ale i odsuzujeme. Odsuzujeme a přitom nevíme, z jakých poměrů vyšli a kolik kroků na cestě víry už udělali. Vadí nám na nich jejich drobné chyby, ale přehlížíme to dobré v jejich chování. Zaměříme se na nepodstatné věci, ale ty podstatné – jejich upřímný vztah k Bohu i druhým lidem nám unikají. Jistě vás tady napadá známý verš o třísce a trámu – pokrytče, nejprve vyjmi trám z vlastního oka a pak se teprve starej o třísku v oku tvého bratra, nebo sestry.
Víte, jaká dvě nebezpečí hrozí církvi? Že se buďto stane sektou – to jsme už zažili, nebo že se stane cynickou. Cynickou, to znamená necitlivou k potřebám druhých lidí. Možná že příliš často odbudeme lidi nějakou zbožnou frází, místo abychom jim naslouchali, snažili se jim porozumět a opravdu pomoci.
A jak se v chrámu choval celník? Bible o něm svědčí: „Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ Celník stojí zdaleka, neodváží se pozvednout oči k nebi; ví, že zasluhuje Boží soud.
K židovskému rituálu modlitby patřilo: postavit se na místo k modlitbě určené, pozdvihnout oči vzhůru a vztáhnout prázdné ruce k nebesům. Celníkovo jednání naznačuje, že se ani neodvažuje modlit. Bojí se, že na modlitbu nemá právo. Nepropadá však zoufalství, ale doufá v Boží milost. Je mu dáno poznat Boha nepředstavitelně milosrdného, skutečného Boha, který odpouští hříchy.
Podstatou ryzí zbožnosti, pravé modlitby, je kající srdce, které vyznává s žalmistou: „Smiluj se nade mnou, Bože!“ Tam Bůh hříšníka přijímá, ospravedlňuje jej, otvírá mu své království. Kde takové srdce není, člověku před Bohem nic nepomůže. Však také o celníkovi nic jiného nevypovídá, než že měl pokorné, kající srdce. To stačí. Každé slovo, které líčí celníkovo jednání, o tom svědčí: „Stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ Obraz pokory, obraz člověka, který je se svými lidskými silami u konce, který hledá pomoc a vyhlíží přijetí. Jediné, co mu zůstalo, je naděje, že Bůh je milostivý.
Pán Ježíš se na konci podobenství ujímá slova: „Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu.“ Pán Bůh se hříšníka ujal; hříšník u něho nalezl milost. Bůh, kterého nám zjevuje Ježíš Nazaretský je Bůh, který se ujímá hříšníků. To je refrén, který zní z tolika příběhů, které „evangelista hříšníků“, Lukáš zapsal. Je pro nás těžké tuto skutečnost přijmout. Že před Bohem mají větší hodnotu i velcí hříšníci, kteří činí pokání než lidé, kteří si myslí, že žijí tak spravedlivě, že Boha ani nepotřebují. Je pro nás těžké to přijmout, je pro nás těžké se s takovými lidmi stýkat, protože si často s sebou nesou způsoby svého dřívějšího života. Musíme se to stále učit…
Jak to všechno dopadlo? Farizeus odešel neospravedlněn. To zní tvrdě. Boží milosrdenství se projevuje i tím, že nás velice výrazně varuje, abychom nepropadli při soudu posledním, o kterém je řeč v závěrečném verši našeho oddílu: „Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Náš příběh je i varováním církvi, která se pokládá za nepostradatelnou, vypočítává své zásluhy z minulosti, stará se o upevnění svých pozic, zdůrazňuje svůj význam pro společnost, ale nemá to jedno potřebné: živou víru. To se projevuje tím, že v ní nenacházejí přijetí a domov ti, kdo si jako celník z podobenství nevědí se svým životem rady. Ti, jimž se ztrácí smysl života, kteří jsou zoufalí a bezradní. Ti, kdo pak propadají různým závislostem, kdo se nemohou vymanit ze svého špatného způsobu života.
Pán Ježíš nám připomíná, že svůj lid tu má proto, aby jako on přijímal hříšníky, bořil přehrady různých předsudků, překonával mravní povýšenost. Aby tak vytvářel předpoklady pro skutečnou občanskou společnost, založenou na vzájemné důvěře. Zdá se nám to, když pomyslíme na dnešní svět, nemožné? Přestaňme si tedy zakládat na vlastní spravedlnosti, na své víře, na své spolehlivosti, dochvilnosti, štědrosti a všech dalších dobrých vlastnostech. Pán Ježíš nám v tomto příběhu jasně ukazuje, kdo z těch dvou našel milost u Boha…
Amen