27Jakmile Achab uslyšel tato slova, roztrhl svůj šat, přehodil přes sebe žíněné roucho, postil se a spával v žíněném rouchu a chodil zkroušeně.
28I stalo se slovo Hospodinovo k Elijášovi Tišbejskému:
29„Viděl jsi, že se Achab přede mnou pokořil? Protože se přede mnou pokořil, nedopustím to zlo za jeho dnů, ale uvedu je na jeho dům za dnů jeho syna.“
Před dvěma týdny jsme si připomínali, že Bůh nám odpustil, smazal dlužní úpis. Jsme očištěni a můžeme se z toho radovat.
Dnes vám však chci nabídnout trochu jiný pohled na Boží milost. Slova, která jsme právě četli, hovoří o tom, že žádný hřích není příliš velký, aby ho Bůh nemohl odpustit. To je na jednu stranu velká naděje pro ty, kteří skutečně dopustili něčeho opravdu zlého, teď trpí výčitkami svědomí a snad ještě více odsouzením svých bližních a domnívají se, že pro ně už odpuštění nemůže být. Ale je snad tato část písma určena jen jim? Co to slovo říká těm, kteří chodí s Bohem, přijímají jeho slovo jako směrovky na cestě životem a touží svým konáním dělat Bohu jen radost? Má pro nás znamenat jen jakési ujištění, že když je naše selhání nesrovnatelně menší než Achabovo, můžeme být klidní? Ne, to jistě ne! Vždyť i Achab se pokořil před Bohem. Ne velikost našeho provinění, ale postoj srdce je rozhodující.
Jenže tady ten příběh nekončí. Samotné odpuštění je bezesporu důležité a nesmírně osvobozující pro toho, komu bylo odpuštěno. Ale v příběhu je ještě víc. Bůh se ptá Elijáše: viděl jsi, že se Achab přede mnou pokořil? Protože se přede mnou pokořil, nedopustím to zlo za jeho dnů. Proč to Elijášovi takhle říká? Neposílá ho, aby to Achabovi sdělil. Tenhle dotaz míří k Elijášovu, ale i k našemu srdci. Jak se vám líbí fakt, že stejně, jako Bůh odpustil nám, odpouští i těm, kteří se provinili proti nám? Je vám při tom pomyšlení nepříjemně? Nejste sami. Nemáme zaznamenáno, jak reagoval Elijáš, ale záznam o lidské reakci na Boží odpuštění jiným máme na jiném místě, v příběhu, který dobře znáte. Prorok Jonáš se nedokázal smířit dokonce ani s tím, že Bůh by mohl odpustit ninivským. Tušil předem, že by se to mohlo stát, proto odmítl do Ninive jít. A to se zlo ninivských Jonáše přímo nedotýkalo. Jemu osobně neublížili. Dokonce
ani tehdy, když nakonec do Ninive dorazil a provolával Boží soud. Nestalo se mu to, co mnohým jiným prorokům. Bůh však Jonáše do Ninive dovedl. Nejen kvůli ninivským. Vedl ho tam i kvůli Jonášovi samotnému. Jonášovo srdce se potřebovalo něco naučit. A tak nastala přesně ta situace, které se Jonáš obával a které se chtěl vyhnout. Mohli bychom se domnívat, že se jí obával proto, že bude označen za falešného proroka, když se nesplní to, co prorokoval. Jenže nic takového se nestalo. Ani potom nechtěli ninivští Jonášovi nijak ublížit. Problém byl jinde. Když ninivští činili pokání a Bůh jim odpustil, Jonáš se hrozně rozčílil. Poslouchejte: „Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem. Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil.“
Jonášovi se v tuto chvíli zdá, že je spravedlivějším než Bůh. Jako by říkal: vždyť oni si to nezaslouží. To on, Jonáš, by je za ten hřích spravedlivě potrestal. Není i v nás kus Jonáše, když se sice odřekneme pomsty, ale přesto s nadějí, že provinilce potrestá Bůh? Ale co když jim Bůh odpustí?
Lépe abych umřel. Ano, něco v nás umírá, když se Bůh rozhodne odpustit a požehnat někomu, kdo si podle našeho mínění odpuštění vůbec nezaslouží.
Umírá především naše matematika zásluh. Boží nařízení jsou bezesporu dobrá, a s jejich dodržováním je spojený příslib mnohých požehnání, ale Bůh své požehnání udílí podle jiných, mnohem složitějších vzorců a nám se nemusí zodpovídat, nemusí nám dokonce ani nic vysvětlovat.
Umírá také naše představa o Bohu a o sobě samých. Nemíváte někdy dojem, že nic až tak zlého neděláte, a proto se vám daří dobře? Nezdá se vám divné, když se zlé věci stávají dobrým lidem, zatímco zlosynům se daří dobře? Bůh je jiný, než si ho představujeme. Nebyl by Bohem, kdyby se do našich představ vešel. Ale já jsem také někdo jiný. Nejsem člověk, který si Boží slitování zaslouží. My sami vidíme mnohem snadněji závažnost provinění těch druhých, ale to, co jsme sami způsobili, posuzujeme mnohem shovívavěji, velmi často to dokonce doopravdy nevidíme a hloubku svých provinění si ani neuvědomujeme. Bůh to vidí jinak, a moc dobře ví, že zase znovu selžeme, že ani nevíme, jak zlé je to, co děláme. Přesto bere naše pokání vážně. Odpouští nám dříve, než požádáme o odpuštění ty, proti kterým jsme se provinili. V našem textu není ani zmínka o tom, že by se Achab někomu omluvil. Přesto
mu Bůh odpustil. Odpustil mu dokonce i přesto, že věděl, že mu pokorné srdce moc dlouho nevydrží.
Jonáš měl dojem, že z té nespravedlnosti musí umřít. A asi nebyl tak docela vedle. Ano, ten člověk v nás, který má Hospodinu za zlé jeho milosrdenství, musí opravdu zemřít, musí přestat existovat. Toho nelze opravit, převychovat. Ježíš na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchu a byli živi spravedlnosti. A tak my, kteří jsme vírou tuto smrt absolvovali, jsme postaveni před novou výzvu. Přijmout, že Bůh, který dal svou milost nám, může dát svou milost i škůdcům našich životů a dokonce jim požehnat. A o krok dál. Radovat se z toho, že těm, kteří zanechali na našem životě hluboké jizvy, se dobře daří v Boží blízkosti.
Corrie ten Boom, Holanďanka, která byla za války vězněna s celou svou rodinou v koncentračním táboře, vypráví o tom, jak se po letech v Německu setkala s velmi krutým člověkem, který její sestře způsobil mnoho utrpení právě ve chvílích umírání. Ten člověk jí vyprávěl o tom, že našel Ježíše a přečetl si v Písmu: jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. A pak dodal: Já, který byl tak strašlivě krutý, jsem se odvážil to přijmout. Vyznal jsem svoje hříchy a uvěřil, že Ježíš očistí svou krví dokonce i moje srdce. Pak jsem ho poprosil, aby mi dal tu milost, že bych mohl požádat o odpuštění některou oběť svých krutostí. A pak se na Corrie obrátil s otázkou: Fraulein ten Boom, můžete mi moje krutosti odpustit? Corrie říká: „To jsem nemohla. Cítila jsem velikou hořkost už při pouhém pomyšlení na všechno, co udělal, a jak kvůli tomu trpěla moje sestra Betsie. Pak jsem se modlila: Pane Ježíši, děkuji ti za to, že svým Duchem vyléváš lásku do našich srdcí. Děkuji ti, že tvoje láska odplaví všechnu mou hořkost. Pak se stal zázrak. Cítila jsem Boží lásku proudit rovnou do své ruky. Byla jsem schopná mu odpustit a dokonce mu tu ruku podat. Nikdy neprožíváte Boží lásku zázračněji než ve chvíli, kdy vám dá lásku k nepřátelům.“
Cesta s Bohem je plná výzev. Možná se vám teď vybavují slova Pána Ježíše: Modlete se za ty, kteří vám ubližují, žehnejte těm, kteří vás proklínají. Štěpán, když ho kamenovali, to opravdu udělal. Klesl na kolena a modlil se: Pane, odpusť jim tento hřích. Budeme dalším takovým Ježíšovým učedníkem také my? Budeme se i my modlit za své nepřátele s vědomím, že Bůh jim doopravdy může odpustit?