Milé sestry a bratři. Četli jsme si úryvek Markova evangelia. Rozhovor dvou učedníků s jejich mistrem, Ježíšem. Bylo by pro nás zcela určitě zajímavé slyšet celý a podrobnější rozhovor dvou učedníků Jakuba a Jana (Mk 10,35-45), který se týkal jejich předního místa v Božím království. „Mistře, dej nám místo po pravici a levici v tvé slávě,“ (Mt 10,37). Není tomu dlouho, co Ježíš vzkřísil Lazara a díky tomu jej následují davy lidí a provolávají mu slávu. A právě tento lidský obdiv působí i na oba učedníky. Vždyť oni jako by se vezli na vlně této společně se svým mistrem. I oni mají zásluhy a tak proč to nevyužít.
Podíváme-li se na způsob myšlení a představy tehdejšího člověka, vidíme, že právě čestná místa po levici a pravici vladaře byla vyhrazena těm, kteří se podíleli na jeho vládě. Nejbližším spolupracovníků, rádcům, těm, které si vladař oblíbil. A je tedy pochopitelné, že i oba učedníci ve smyslu této zkušenosti vidí sami sebe po boku svého Pána, Krále, jednou při posledním soudu. Až jednou přijde v slávě, budou stát při něm a to bude jejich odměna. Postihla je představa o záslužnosti průkopníků, kteří pro sebe nárokují určitou odměnu. Oni byli mezi prvními, kteří uvěřili, oni byli mezi prvními, kteří se rozhodli zanechat svá zaměstnání, opustit rodiny a vydat se za Ježíšem. Proto mají právo na nějaké ohledy, na nějaké výhody a příjemný výhled do budoucnosti. Jak je to blízké i dnešnímu člověku. Vždyť můžeme říci, že se pro tuto situaci hodí i jedno rčení. Na politické scéně se tomu říká „dostat trafiku“.
Oni však slyší jako odpověď jen názornou lekci o službě. Vyžadovali pro sebe dvě nejčestnější místa. Po pravici a po levici v nebeském království.
Těch zbývajících 10 učedníků bylo nejspíše šokováno jejich troufalým nárokem. V takové situaci není daleko k roztočení kola lidské žárlivosti. Povýšení těch dvou se však nekonalo. Pán Ježíš naopak užívá napjatého okamžiku k tomu, aby jim dal nahlédnout do tajemství pravé VELIKOSTI ŽIVOTA. Názorně jim pověděl, že být s ním, vydat se za ním, znamená především cestu služby a oběti.
Ježíš začíná oklikou. Hovoří o národech a státech, o jejich vládách. „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je.“ (Mk 10,42)
Řeknete si, odkud to Ježíš vůbec zná. Žil přece celý svůj život na velmi malém prostoru několika vesnic a měst kolem Nazareta. Jen několikrát byl v Jeruzalémě. To bylo tak asi všechno, co tento provinciální učitel viděl z velikosti celého stvoření. A PŘECE – viděl mnohem dál. Ví o národech, o mocných země a světa. Zná jejich cesty a způsoby. Ví, že jsou zde mocní a slabí, bohatí a chudí, panující a ovládaní. Tak tomu bylo a je až do dneška. Ani minulá společnost, která vyhlašovala beztřídnost, rozdělení lidí neodstranila. Ani současnému pokusu o demokracii se příliš nedaří.
Jen letmým pohledem do minulosti najdeme mezi mocnými některé osobnosti, které svým vlivem poznamenaly celé epochy. Ve starověku se hovoří o době císaře Augusta nebo Konstantina. V našich dějinách o době Karla IV. V Anglii o době královny Alžběty. Ve Francii o době Napoleonově. Zvláštní tajemství velikosti obestírá často tyto lidi. Někdy vděčí své popularitě i obratné psavosti „historiků“. A dnes nejspíše mnozí „velcí“ vznikly jen díky málo vzdělaným nebo patolízalským novinářům. Ježíš o nich řekne prostě a výstižně: „panují nad lidmi“, „provozují moc“. To je v Ježíšových očích konečná bilance „velikosti“ těchto zdánlivě fascinujících osobností dějin. Někteří vládnou silou, mocí, mečem. Intelektuálské typy zase intrikami, arogancí, svatouškovstvím nebo hroší kůží. To je z jejich strany vše. Ježíš ví, že člověk poznamenaný hříchem, má-li v rukou moc, ani nic jiného nedovede. Ať se snaží sebe víc, nedokáže změnit myšlení a postoje hříšného světa. Hřích přemáhá člověka, někoho víc, někoho méně. Ale lidská síla nestačí na změnu světa, žádná moc lidská nestačí odolávat Božímu nepříteli. To je zákon prosazující se v toku dějin, který běží dál, včera i dnes.
„Činím to, co nechci. A nečiním, co bych měl,“ říká apoštol Pavel. Také on učinil stejnou zkušenost sám se sebou. A z jiného těsta nebyli ani Jakub a Jan Zebedeovi, jakkoliv byli v Kristově blízkosti a chtěli mu v upřímnosti sloužit. Pravda, Ježíš řekl i jiné slovo: „Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi…“ Tento výrok by se zebedeovcům všeho druhu jistě líbil A tak se ptáme: patří také Kristus k mocipánům světa? Nepatří, zůstává nad nimi. Zcela jasně nám to dotvrzují i slova dnešního textu. Ježíš mluví o službě a služebnících. Chcete-li mne následovat, služte jako já. Ježíšova královská moc měla jiný rozměr. Spočívala v uzdravování nemocných, v sycení hladových zástupů, v pozvedání pošpiněných a utlačených. Ježíšova moc je mocí na hříchem, který deformuje život. On nepřichází ovládat, určovat, tyranizovat. Ježíš nepřichází, aby člověku stanovil zákonická pravidla, ale Ježíš přihází s mocí, která proměňuje člověka tak, jako by se podruhé narodil. Není to moc založená na bodácích a útlaku, na striktním dodržování pravidel a zákonů, ale na službě, která se nechá zbít, poplivat, zostudit – a která přesto nepřestane být a existovat dál jako láska i pro ty, kdo ji odmítají a hrubou mocí likvidují. Slovo o službě z úst Kristových až po tuto mezní hranici nás volá k tomu, abychom věřili Kristově metodě bezbranné, a přece nezničitelné lásky. Tak jako tomu rozuměli a jak to cítili naši otcové ve Staré Jednotě bratrské. Neodporovat nepříteli mocí, ale láskou. Jak je to těžké, jak je to v nesouladu s myšlením a cítěním dnešního světa.
Kolik příkladů bychom mohli snést, že cesta služby se stává mocí, kterou je přemáhán nepřátelský svět. Ježíš svou službou lásky, svou službou oběti ve smrti a vzkříšení přemohl všechnu lidskou špatnost, všechen lidský hřích. Nad tím bychom se měli radovat. Měli bychom být vděční, že na tu bídu světa nejsme sami jen se svými omezenými silami. Je to Ježíš, který si hlasem a duchem nás všechny, kteří jsme uvěřili jeho pravdě, povolává do služby. Tak jako si povolal Jana a Jakuba, své učedníky. A pro tyto následovníky má i ve všednosti našich dnů své potěšení, povzbuzení. „Kde jsem já, tam bude i můj služebník“. A samozřejmě i obráceně. Kde je můj služebník, jsem i já.
Vím, že služba je velmi široký pojem. Mohli bychom se ptát: o jakou službu máme usilovat dnes my jako jednotlivci? O jakou službu má pro dnešní svět usilovat církev? Má snad proto, aby si zachovala vliv ve světě, dělat ze sebe „děvče pro všechno“? Tato společnost má řadu problémů a neduhů s kterými si neví rady a proto by je nejraději přenechala k řešení církvi. Tak nějak by si to dokonce postmoderní společnost i přála.
Věřím, sestry a bratři, že naše poslání jako věřících jednotlivců i církve je určité a jasné. Na prvním místě není charitativní činnost, školství, etická obnova národa apod. To není to nejdůležitější. Máme našim současníků posedlým touhou po moci, slávě, sebeprosazování znovu vynalézavě připomínat, že pravá hodnota člověka nespočívá ani v udělených řádech a poctách, ani v moci a slávě, v postavení po levici nebo pravici vladařů a mocných tohoto světa, ale v odvedené službě, vzájemné pomoci a rozdávané lásce v rovině života i bez přítomnosti filmových kamer.
V prvé řadě je to zvěst o lásce, o lásce, která přemáhá všechny lidské nedostatky. Zvěst o lásce, která si nás zamilovala takovým způsobem, že neváhala podstoupit ani smrt, jen abychom my mohli žít. A kdo se této lásky plně chopí, ten pozná i co je pravá služba a kde je jí potřeba nejvíce. Jeho srdce bude citlivé, jeho oči víc uvidí, jeho ruce nebudou ve službě slábnout.
Jakou to bude mít podobu? Není to nijak předepsáno. Vše zůstává na naší vynalézavosti, schopnostech a odpovědnosti. Proto je ten úkol tak těžký. Ale ta odměna.
Místo v blízkosti Kristově nevyroste ani náhodou v zebedeovské touze sedět po pravici a levici našeho Pána. I nás často naše touhy zvedají příliš vysoko. Jenže Kristus, náš Pán, nás ze stupňů, na něž se dereme, vede na prostou rovinu života. Když se toho odvážíme a půjdeme s ním, najednou rozpoznáme, že právě tam jsme svému Pánu velmi, velmi blízko.
Nemusíme prosit, abychom byli Ježíši nablízku. On je s námi a mi s ním. Musíme prosit o svou víru, o vytrvalost v ní, abychom byli dobrým obrazem svého Pána. A jednou, až přijde rozhodující chvíle, budeme stát po jeho boku a tam dojdeme pravé cti a chvály. Ne té lidské, mnohdy pokrytecké a neupřímné, ale dojdeme cti od svého Otce. A dojdeme tam ne prací svých rukou, ne zásluhou toho, že jsme byli vyvoleni, ale vírou v Ježíš Krista, v jeho milosrdenství a lásku, které nás nenechají lhostejnými ve službě bližním. Amen.