Milé sestry a bratři. V naší době se v některých kruzích více než dříve zdůrazňuje působení Ducha svatého. Dovídáme se o mnoha podivuhodných a někdy i rozporuplných věcech z různých svědectví, zpráv, nebo i z vlastní zkušenosti. A je zcela logické, že si někdy pokládáme otázku: Co je skutečně z Ducha svatého a co je z člověka? Jak se to pozná? Máme některá zcela jasná a nezpochybnitelná kritéria?
Když čteme Písmo a zvláště novozákonní epištoly, vidíme, že to byla otázka, kterou si kladla již prvotní, apoštolská církev. A byla to otázka živá, ne nějaká církevní akademická diskuze. Velmi často na ní musel odpovídat i samotný apoštol Pavel. Když čteme třeba epištolu ke Galatským, kde Pavel přímo vypisuje, co je ovocem Ducha svatého a co je ovocem těla. A tak Pavel píše: „Ovoce pak Ducha je láska, radost, pokoj…“ Aby nebylo mýlky, aby to bylo zcela jasné, apoštol se pokouší definovat, zcela konkrétně jednotlivě vypsat, jak se Duch svatý v životě člověka projevuje a jak jej poznáme. A tím také, jak jej můžeme odlišit od lidské svévole.
V tom našem textu, který jsme si četli z epištoly k Efezským, se apoštol omezuje na tři základní znaky, podle nichž se můžeme orientovat, podle nichž můžeme skutečně poznat, kterými se Duch svatý projevuje v životě člověka. Jestliže se přidržíme kralického znění tohoto textu, čteme o ovoci Ducha. V některých rukopisech a také v ekumenickém překladu, který jsem použil na počátku, je na místo slova Duch užito slovo „světlo“. Jaké jsou tedy ty tři znaky ovoce Ducha? Je to dobrota, spravedlnost a pravda.
Za prvé: Dobrota, dobrotivost. To je první znak, podle něhož poznáme, že je přítomen Duch svatý. Souhlasí to s tím, co je napsáno o ovoci Ducha v již zmíněné epištole ke Galatským. Tam je láska, dobrotivost, dobrota. V pohledu Písma není tato dobrota žádnou lidskou vlastností, nějaké dobráctví. Dobrota je přímo Boží podstata. Vzpomeňme jen, kolikrát v písmu čteme o Boží dobrotě. Bůh sám je dobro a jen on sám je dobrotivý. A co je pro nás tím základním kritériem, důkazem? Když chceme poznat, co je opravdu dobré a co je skutečná dobrota, pak není jiné cesty, než se obrátit přímo k Bohu. Když chceme skutečně konat dobro, musíme své činy, chování, myšlení, srovnat s Boží vůlí, protože jinak nemáme šanci to poznat. Vzpomeňme na slovo evangelia, které řekl Pán Ježíš tomu, který jej nazval dobrým: „Nikdo není dobrý – jen sám Bůh“.
Ano, sestry a bratři, Bůh je dobrý. Jedná s námi v dobrotě, dobrotivosti, jeho záměrem pro nás je naše dobro a vše co učinil je dobré. A to, co je samou bytostnou Boží podstatou – dobrota – ta se má také ukázat a projevovat v našem životě. Když jsme se Kristu vydali a když se necháme vést jeho Duchem, pak se v našem životě musí zcela určitě projevit něco z té Boží dobroty. Musí se odrážet v našem životě, v našem jednání.
Proto tam, kde se nedostává v našich vztazích dobroty, kde se jeden na druhého díváme z despektem, kde se povyšujeme, kde soudíme své bližní, i
kdybychom k tomu měli sebezbožnější důvody, tam chybí ten mocný proud Ducha svatého. A myslíte, že jsme proti tomuto chování jako křesťané imunní. Jak podobnou nedobrotu vidíme mezi křesťany, kteří o Duchu svatém tolik mluví. Svědectvím jsou pro nás i slova našich otců, kteří prožili vylití Ducha svatého v Ochranově. Právě oni píší: „A tehdy jsme se učili jedni druhé milovat a odpouštět si.“ To jsou jasné biblické znaky přítomnosti Ducha svatého.
Za druhé: Spravedlnost. To je znak, jeho nepřítomnost zvláště v dnešní době pociťujeme velmi intenzívně. Ale zase tady nejde o naši, lidskou spravedlnost. Farizeové se v době Ježíšově pokládali za spravedlivé, protože jejich spravedlnost spočívala v tom, jako dokonale plnili zákon. Jak dokonale plnili literu zákona a zapomínali na jeho ducha. Spravedlnost Nového zákona je ale založena na Božím díle v Ježíši Kristu. My nejsme spravedliví, ale můžeme dojít spravedlnosti vírou v Ježíše Krista. On po nás tuto spravedlnost získal na kříži.
Spravedlnost je Boží dar. Ne naše zásluha. Ale právě ta Boží spravedlnost nás zavazuje k tomu, abychom i my žili spravedlivě a i s druhými lidmi jednali spravedlivě. V epištole Petrově čteme: On na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti.“ Ano, ovocem Ducha je spravedlnost. Jestliže nás vede Duch svatý, pak se to určitě pozná, že budeme jednat spravedlivě. Boží spravedlnost nedělá rozdíly mezi lidmi. A tak ani já nemohu být spravedlivý k jednomu člověku a být nespravedlivý k jinému, mě nesympatickému.
Jednat spravedlivě také znamená zasazovat se o spravedlnost pro druhé. Zjednat právo tomu, komu je upíráno. Zvláště ve Starém zákoně je mnohokrát zdůrazněno, že Hospodin je zastáncem slabých, utištěných, otcem vdov a sirotků. Zde je naše manko. Většina z lidí si řekne: „Nehas, co tě nepálí.“ Jak často to platilo v dobách totality našeho národa, ale jak často se tím lidé omlouvají v dnešní době, třeba ze strachu o práci, o postavení. Ale nás nesmí nechat lhostejným, pokud se našim bližním ubližuje. Pokud se děje křivda.
Za třetí: Pravda. Jak často se chytnete za hlavu a budete se ptát: Co je pravda?“ Jak to mám třeba v dnešní době přehlcenosti informacemi ze všech stran poznat. Přece každý má svou pravdu, tak jak se v tom mám vyznat?
Slovo pravda v Písmu vlastně vyjadřuje stálost, spolehlivost, Boží věrnost. Co Bůh zaslíbil, to také splní. Co Bůh řekl, to také platí. Proto také o sobě může Pán Ježíš říkat: „Já jsem ta pravda.“ Pán Ježíš přišel na tento svět vydat svědectví pravdě. Vydat svědectví o Boží věrnosti a stálosti. Ne jenom slovy, ale celou svou bytostí, která nám zjevuje Otce. V tom nás pravda osvobozuje.
Sestry a bratři, pravda je také opak vší lži, všeho nepravého, nepravdivého a křivého. A v mnoha případech o tom každý z nás ví, když se snaží něco upravit ve svůj prospěch, někoho obalamutit, přesvědčit jej, že správný je ten můj pohled. Když srovnáme náš život s životem Pána Ježíše, pak vidíme, jak byl jeho život pravdivý a čistý. Žádná lež, žádné překrucování, žádný podvod nebo lest. A právě takovým život máme vést i my, kteří přijímáme Ježíše do svého života. Od nás, dětí pravého a spravedlivého Boha se žádá a očekává, že budeme žít pravdivě. Že naše slova, naše jednání, naše myšlení bude spolehlivé. Když jednou něco řekneme, tak se na
to lidé budou moci spolehnout, že své slovo hned vzápětí nevezmeme zpět. Kde jinde by se měl člověk spolehnout na slovo svého bližního, když ne v církvi. Jestliže člověk svými ústy vyznává Pána Ježíše, přiznává se k němu, ale ve skutečnosti jedná neupřímně, podle, používá lsti a lži, pak je to zřetelné znamení, že není veden Duchem svatým.
Vzpomněl jsem tady již jednou duchovního obnovení v Ochranově. Když byl na naše předky vylit Duch svatý, začali být k sobě naprosto upřímní, pravdiví, otevření. Jeden před druhým nezakrývali své záměry, jeden na druhého se mohli spolehnout. Žili v pravdě, v otevřenosti a upřímnosti.
Sestry a bratři, jak často se v našich modlitbách ozývá touha po novém vylití Ducha svatého, jak často toužíme, abychom jím mohli naplnit svůj život. Ale nebráníme tomu někdy sami. Svou nedobrotivostí, svou nespravedlností a svou nespolehlivostí? Nepodléháme spíše duchu dnešní doby, duchu nelásky, duchu podvodu a duchu lží?
Tam, kde je mezi námi otevřenost, pravdivost a upřímnost, tam je při díle i Duch svatý. Právě tam roste skutečné obecenství prvé církve. A tak nalézáme i odpověď na naše počáteční otázky: „Kde je při díle Duch svatý?“ Ne nutně tam, kde se děje něco zvláštního a zázračného. Ale jistě je tam, kde v tichosti můžeme vidět jeho ovoce. Dobrotu, spravedlnost a pravdu! Amen.